Pán Prstenů: Společenstvo Prstenu
režie Peter Jackson 2001New Line Cinema

Popisovat děj Pána Prstenu by bylo házením hrachu na zeď. Většina těch, kteří se nahrnuli do kin, četla Tolkienovu trilogii nejméně jednou a nemálo z nich ji zná téměř nazpaměť. Nebudu tedy pitvat děj, putování Společenstva prstenu, elfa Legolase, syna Thranduilova, pána západního Temného hvozdu, erebornského trpaslíka Gimliho, syna Glóinova, Hobitů Froda, Smíška, Sama a Pipina z Hobitína, Dúnadana a Isildurova dědice Aragorna, čaroděje Gandalfa a Boromira, syna Denethora II, správce Gondoru k Hoře Osudu, kde jedině může být zničen nalezený Prsten moci, je natolik legendární, že by to bylo ztrátou času. Spíše se zaměřím na srovnání předlohy a filmového zpracování a ač se budu snažit o opak, neubráním se přílišné délce, přičemž beztak zmíním desetinu toho, co mám v úmyslu.
Když se Novozélanďan Peter Jackson ujal realizace monstrózního projektu natočení tří dílů Pána prstenů, filmový svět mu mnoho nadějí nedával, ostatně předchozí pokusy nedopadly nijak slavně. Ale New Line Cinema vsadila vše na jednu kartu a co mohla, investovala, v případě neúspěchu by nejspíše zkrachovala. 15 měsíců se točily všechny tři díly naráz na pěti místech s pěti štáby současně a už po uvedení prvního dílu si můžou v New Line Cinema mnout ruce, protože na tržbách se zaplatila celá trilogie!
Druhý a třetí díl budou navíc uvedeny až v ročních odstupech, čímž společnost vytříská ještě desetkrát více a budiž jí to přáno, protože jde o podívanou, nemající až tolik srovnatelných konkurentů.

Se ctí, řekl bych, vyšel Jackson z výběru herců. Kniha je natolik imaginativní, že si každý z čtenářů promítal při čtení vlastní film v hlavě velmi konkrétně a pokud by některý z hlavních hrdinů hrubě neodpovídal jeho představám, jen těžce by to tvůrcům odpouštěl. Menší výhrady asi bude mít kde kdo, Aragorna jste si možná představovali ošlehanějšího, drsnějšího, Gandalfa tajemnějšího, mocnějšího, Froda méně dětského a tak dále, ale suma sumárum se Jackson trefil, nic jiného mu nezbývalo. To se týče i děje, který se téměř doslova drží předlohy, až na vypuštění nemála pasáží, z nichž některých je škoda. Ale film má i tak skoro tři hodiny (165 minut), škrtat se prostě muselo. Největší ztrátou je jistě abscence Tom Bombadila, pána Starého hvozdu. Veselý chlapík, mocný Maia a jeho choť, říční dcera Zlatěnka. Tom zachránil hobity před Starým Vrbákem a Mohylovým duchem a byl jediným, nad kým neměl Prsten žádnou moc! Chybí i množství dalších, méně důležitých scén, ale Tomovy nepřítomnosti ve filmu je škoda.
Místy byla režie přeci jen poplatná komerčním záměrům, například když byla na místo Glorfindela, elfa, který zachránil Froda před Černými jezdci tryskovou jízdou do Roklinky, kde byl vyléčen, dosazena Arwen, Elrondova dcera a Aragornova vyvolená, která je v knize pouze zmíněna, ve filmu ji ale hraje Liv Tyler a tu bylo třeba na plakátech vypíchnout. Řeku také nevzedmula ona, ale Elrond a Gandalf přikrášlil vlny do tvaru koní. Neobeznámenému divákovi vůbec může připadat, že oslavu Bilbových 111. narozenin v úvodu filmu dělí od Frodova příchodu do Roklinky pár týdnů, pravdou je, že Frodo byl vyslán Gandalfem až 17 let poté a Hobitín byl vzdálen od hranic Mordoru nějakých 1000 mil chůze. Dalším podstatným, ve filmu opomenutým okamžikem, je opětovné ukutí zlomeného meče Andúrilu v Roklince, který se tak dostává k Aragornovi, 23. dědici gondorských králů, jak bylo předpovězeno. „Matrixový“ souboj Gandalfa se Sarumanem bych oželel. Gwaihir, král ptactva, orel z Mlžných hor, přilétává na Orthank pro Gandalfa po vzkazu, poslaném po můře. V knize po domluvě s čarodějem Radagastem, který byl ve filmu vypuštěn, ale to je opravdu maličkost. Morie, trpaslíky vykutaná skrze Mlžné hory, je ohromující (má také mít nějakých 50 mil!), ač některé trikové záběry pokulhávají za zbytkem filmu. (Legolas na skalním obru či pád můstku.) Balrog, ohnivý netvor probuzený z pradávných časů, stahující Gandalfa do hlubin, vyšel dobře.
Lothlórien, elfský les, jemuž vládne krásná paní Galadriel, majitelka jednoho ze tří elfských prstenů (další měl půlelf Elrond v Roklince a poslední, vida ho, tajnůstkáře, Gandalf, který ho v roce 1000 dostal od Círdana, elfského pána Šedých přístavů!) se svým partnerem Celebornem, mohl být možná světlejší a veselejší, působil poněkud tmavým dojmem.

Nerad bych, aby to působilo dojem nimravé kritiky, spíše jen pro zajímavost provnávám knihu a film, u díla tak zažitého, slovo od slova, se tomu nelze vyhnout.
Peter Jackson zvládl přetěžký úkol skvěle a film vyráží dech. Triky jsou víceméně skvělé, až na několik výjimek (právě přílet Gwaihira či již zmíněný skalní obr v Morii). Hudba patřičně pompézní, což se dalo očekávat, ač Enyu bych v soundtracku i oželel (je skvělá, ale všude jí mít nemusím, mimochodem, to že ve filmu zazní i vokál Elizabeth Fraser z Cocteau Twins, toho si nepovšiml téměř nikdo), herecké výkony i obsazení velmi solidní bez snad jediného vyloženě slabšího článku.
Shrnuto a podtrženo, dle mého není film bez chyby, ale v mezích možností je tím nejlepším, co mohlo vzniknout! A to, že dostal Oscary pouze za technické kategorie není žádným překvapením, Akademie dává obvykle přednost jímavým životním příběhům schizofrenních, matematických géniů, před „pouhou“ pohádkou.
Osobně mě nejvíce zaujala Cate Blanchett coby Galadriel, na prostoru několika minut dala své roli přesně ten tajemný, obojaký rozměr, jaký jsem si představoval a Ian McKellen jako Gandalf, ironický, působící klamným dojmem ošuntělého potulného kejklíře. Už se klepu na 16.leden 2003. Budu rád, když se vyjádříte, pokud někdo dočetl až sem, neubrání se dojmu, že jsem to vzal beztak hodně hopem, takže pardon.

                                           Obsazení a ostatní údaje naleznete zde!