Padá pomalu, jako by se měl zastavit čas;

padá na ženu, padá do jejich řas.

Žena nese cosi v dece,

je to matka, která nese dítě přece!

Nese dítě, co za nic vůbec nemůže,

a proti vůli své matky zhola nic nezmůže.

Dítko cítí, co ho čeká,

ono ví, kde ho jeho matka nechá.

Ona pokládá bezbranného tvora,

který jí k sobě zoufale volá.

Ovšem s klidem ona odchází

a jen černočerná noc ji provází.

Novorozenec stále volá,

je si jistá, že ho smrt brzy zdolá.

Nechává za sebou stopy odporného činu,

zatím v ní ale není místo pro jakoukoli vinu.

Je naprosto klidná,

vždyť jí čeká budoucnost slibná.

Už má po starostech

a přemýšlí o dalších známostech.

V době, kdy, času hodně uplynulo,

mrtvé dítě v její hlavě uvíznulo,

jako v pavučině moucha.

 Venku si ledový vítr hlučně fouká.

Nemůže za nocí spát,

často vidí v temnotě něco stát.

Něco, co jí příšerně straší,

něco, co se kolem vznáší.

Najednou jí všechno šediví,

nicméně ona se ničemu nediví.

Vždyť zničila život v počátku,

což není zcela v pořádku.

Je nyní sama,

s tíhou se probouzí z rána.

Tíhou svého činu,

Když si konečně připouští vinu.

Vinu, jíž nelze smazat,

vinu, jíž se nechala svázat.

Má děsivé sny

a potemnělé dny.

Tíha na ni doléhá ze všech stran,

jedinou hudbou  je krákot vran.

Matka/vražedkyně omdlívá,

sníh ji ihned pohřbívá.

Smutné verše doznívají,

vrány se té ženě posmívají.

Dva životy skončily,

aniž by se světem rozloučily.