Břímě dusného města

Vyjdi na ulici a podívej se lidem do tváře, když nemáš ani na sluneční brejle. Ještě, že slunce nesvítí a je dusno pod mrakem. Z nebe ani kapka a tak se kropí. Chodíš, pozoruješ a myslíš si, na to nemám, dívat se, jak nám stárne mládež a garda patnáctiletých důchodců kropí nekropole. Ale není to tak zlý. Dokud bude v čokoládě čokoláda navíc a v litru vína litry dva, budeme žít v ráji. Říká se, až se mraky rozejdou, bude nám líp. Láry fáry. Až se mraky rozejdou, nebudeme mít nic společnýho.

Poznání ve středověké krčmě

Budoucnost se potácí, slovy Martina Davida, jako človín, který blije, čůrá a kaká. V dětství se mi jevila stejně příšerná jako pohádky oblečené do rybářských sítí odehrávající se na ploše pět krát dva metry. Teprve později jsem došel k fatálnímu uzávěru, že budoucnost končí kolem půlnoci anebo nad ránem.

Zen na zemi

Rozbíjím dětský obličej o kameny, zatímco dědovi žerou slepice prsty useklé kosou, sedí vnučka na prameni a bába se opíjí rosou. Nejsou přece ty kameny volbou, která smí snít. Děti jsou na padrť, padrť je za nehty, nehty se štěpí a ze stolů politých sladkými pitíčky a hořkým pivem se na nás dívají rozštěpy vlastních ksichtů. Naštěstí nejsme ti, kterým se říká, máte jít domů, jsme ti, kteří říkali, když je vlastní smrt házela do vrtule, pojďme kolem louže, jestli tam leží papír od bonbónu, který s sebou ve větru hází jako velryba na mělčině. Strašíme svět a házíme s sebou v loužích ve velrybích kůžích v papírech od bonbónů asi úplně zbití už jenom z toho pití.

Ufon už ví

Píšete články poslušné globalisace. Nová čili gonzo journalistika spočívá v drzé frackovitosti. To i ono je v naprostém pořádku. Na stole mám přiopilou lahvinku coca-coly a naprosto střídmou petku vínka. Reptám na nejbližší okolí a vyhazuji z okna kočku. Za ní následuje něco tak těžko pochopitelného, jako je pozdrav planetě Zemi.

Svědectví o Tasově

Příjemná hospoda v Tasově, jež nikdy nepoznala básníka, nám vydala svědectví o rodácích Jakuba Demla. Pivo jménem Holba – klenot z hor – a odkaz Vila Jakuba Demla ukázaly další směr putování. Oproti očekávání Demlův dům není žádná ratejna, ale nejpyšnější stavba v celé vesnici. Tu a tam hájky, lesy, pole a tu a tam nějaká demlovina. Když jsem se vrátil na náves, měl jsem boule za ušima.

Pojízdní sígři

A zase se lidé klidí ke kbelíkům a mlátí do nich kladivy, holky si kdejakým klůckem zacpávají uši, chodci se zavrtávají do chodníků. Vypněte televise, zahoďte noviny, nesledujte nebeská návěští, přesto není úniku. Ve městech se střetávají transportéry hlásající pravdu dobrých věcí. Algida rozstřílená hlasatelem levných tépichů, hořící Mrazík napadený fuck-upem meetingu strany ultrastředu a nejlevnější autobazar v bitce tělo na tělo s pojízdným teleshoppingem.   

Mýtus Zeleného plácku

Pivní azbuka národní msty odpuštěná při prvním záchvěvu startujícího praporku. Co taky dělat, když tě obslouží Ukrajinka půvabná jak krajinka uhelné pánve a za ní stojí střapáč z mozkem plošším než země od Roudnice na jih? Nad hlavou mám jistě provisorní svatozář, když hlasitě vykřikuji, že nejlevnější ukrajinské cigarety mají na Zeleném plácku v Duchcově.

Pittbul přestal útočit

Svět se mění. Dvacetiletá panička sevřená touhou po klukovi s páskem Replay si poctivě ve volném čase shání podobný pásek. Spotřebuje všechen volný čas, co ho na světě bylo, je a bude. Zatím Ripleyová na orbitu odklepává svoji dlouhou cigaretu a nemá nejmenší tušení, že na Zemi už nekouří ani Brad Pitt a na lidstvo bez času čeká jáma X plná pittbulů, kteří si však bohužel vylámali všechny zuby, takže se živí jen máčenou pizzou. 

Něco proti uhlákům

Vyběhl za mnou jeden z kraleviců ekonomické prosperity naší rozšířené vlasti, že pro mě něco zajímavého má. Už od školy mi byl protivnější než brutálně originální slogan Ireny Obrňákové a jejího klubu těhulek UŽÍVÁM SI MATEŘSTVÍ, ale vzal jsem ho na slovo a zdvihl levé obočí. Můj kapku uhnutý spolužák mi to napálil rovnou do mordy - Squash šitý na míru pro intoše. – Na to ti mrdám. – Tak ultralehká bojová letadla, rozšířil nabídku. – Dřív než jsem stačil prohodit svou repliku, řekl: Cheerleaders v latexu, ale to je poslední jinak zůstaneš mimo kurty. – Snad orty, já na to, protože znám jeho uhelný hobby. – A jako co? nasral se uhlouš. – No, o rty, jde mi už jenom o rty. Ale už v té chvíli jsem byl jím.          

Brutální Lahoda

Do cukrárny Lahoda zavítali herci z Vinohradského divadla. Všechny holčiny až na Uwe byly auf. Uwe jediná vůči jejich slávě indiferentní přistoupila k jejich stolku. Stašová chce napít. Uwe recituje seznam lihuprostých nesmyslů. Další týpek, známý z vieweghovské polízanice Román pražený, volí rakvičku. Rakvičky nevedeme, Uwe nato. Tak co? Uwe recituje seznam dortů. Tak teda tohle. A kolik? Jak kolik? Kolik?! Přece dvě! Uwe ke Stašové. Ty cappy taky dvě? Proč dvě? Proč ne? A co vy? Možná Rašilov, nebo kdoví který seriálový herec. Cigarety nevedeme. Doporučím? Asi míšu nebo týrámmíšu. Proč, proč, jsou skoro čerstvý, proto. Rakvičku si pak objednáte jinde. Kolegyně se ustrašeně klepají u kasy. Prosimtě, jak to s nima jednáš? Uwe se však usmívá, naivky netuší, že sleduje určitý plán. Herci platí a berou se ke dveřím, pak se jeden, ten čtvrtý, co jen uždiboval a dopíjel: Slečno, já nic, já producent, otěhotněla nám servírka v Ulici, kdybyste… Jak kde? V Ulici, v Ulici na Nově, vy máte talent…Nechcete? Aha, no to ste to řekla celkem jasně. Že to je větší sračka než ty dorty, co sme tu sežrali? Tak díky, no…    

Zpráva pro pána páva

Začínal v Eurotelu a spolu s většinou zaměstnanců přešel pod Telekom a s ním pod Telefónicu. Při všech změnách si dokázal udržet posici ve vrcholovém managementu. Oranžová skupina, kterou vedl, sestávala z bývalých euroteláků, a všichni do jednoho opovrhovali zelenou skupinou telekomáků a pochlebovali modré skupině telefóňáků. Byl jsem u toho, když zavítal do rodného města. Zavolal mi, abych přišel do Stella Artois baru. Toť se ví, byl jsem na bývalého spolužáka zvědavý a pranic mi nevadilo, že vrchní netočila stelly podle firemního rituálu na 14krát. Neví prý jak v Belgii, ale tady se to prostě nedá stihnout. Po hodině Petr prohlásil, že nám všem zařídí internet. Nou problem. Hned nato dal maníkovi u stolku před záchodem kilo jako fóršus na cicaní. Maník se smrtelně urazil, ale kilo si nechal. Jak jsem vytáhl cigarety, obořil se na mě, jakto že hulím, když v EU to je mimo záhon. Jako personální náměstek už takhle nechal zpokutovat pěkných pár lumenů. Jeden šikovný darebák mu osobně dones litr, že si prej zapálí ještě jednu. Taky fóršus, jenže šikula dostal padáka. Tam to teda lítá! Petr se zapýřil. Umím v tom chodit. Hned na začátku krutor a pak zvolnit tempo. S lidma to jinak nejde. Taky rada. Jakou že mám musiku na mobilu? Lepší bude jukebox. Petr tam narval pětiklíště. To je na drobný, pane! Jak drobný? čílí se Petr. Copak jsem nějakej pižďuch? Do největšího veselí přišla Petrovi zpráva. Co je, narodilo se ti dítě? Ne! Povýšení? Ne! Dali ti dovolenou? Služební cesta do New Yorku? Ne! Přijde manželka. To máš dobrý, aspoň si můžeš dát pivo. Kdepak, ona odřídí auto, já na mašině. Vzala mu i kombinézu. Nejbližším autům ještě strčil za stěrače tisícovky a visitky. Reklama na O2, zasmál se a odfrčel.

Say no more

Jeho holka jezdí v bílý káře a von kvůli morriskám zprcal trafikáře. U pumpy potkali nás dva sociály, já byl buddha, ta moje mahátma, dělali jsme závody v kouření a snili o klepání. Say no more, řekl ten maník, podívej se, takhle skončíš, když nepudeš na vejšku. Tak jsem se zvedl a pomyslel si, u hradu Kost mě málem přejela holčina v off- roadu, přijímačky na vejšku měla za sebou a teď přes léto – asi průvodkyně, a u Mimoně mě vzal muj učitel z vejšky, ve třídě prej osmdesát studentů, tak sedmdesát z nich to udělá na beton. Tolik inženýrů budou moct holky klepat. Say no more, vejšky sou mor.   

S národem já dupu, dupu

V mojí vlasti i hudba z radia je tak blízká, až mám za to, že interpret je bratr, moderátorka sestra a všechno je tak živé, že sám si připadám mrtvý. Stolek v kuchyni s sebou šibuje sem a tam, talíře lítají vzduchem, boty se sami vydávají na pochod, vosa vzplane v půli cesty mezi dveřmi a oknem. Ze špajzu se ozývá dupání, vlasy vstávají hrůzou na hlavě. Je to tak - Meine Heimat ist Geist und ich bin poltergeist.

Vycházející slunce se žralokem

Jednou jsem asi po dvou pivech crowloval podél kalifornského pobřeží mezi žralokama, z nichž někteří upláchli kuchařům od kudli a jiní byli celí vykostění. Byl jsem samosebou v těžké pohodě, aťsi pivo bylo teplejší než hoši z pobřežní hlídky – ale přece jen jsem měl peška. Jeden žralok, celý zlatistý, asi od vycházejícího trekingového slunce, si mě vyhlédl – a teď splň tři přání jinak se uvrrr – on na mě. A co by to jako mělo být, já na to. První, povídá ten halama, bude prosté, chci vidět to slavný antediluviální moře u Špilberku ve Střední Evropě a to prosím ve vycházkovém akvárku. Druhé – a potměšile se zachechtal – opatříš mi film Iwo Jima, a za třetí, řekneš mi vtip o galantním žralokovi a upadne ti jedna koule. Žádnýho Iwo Jima neznám, řekl jsem, a upadla mi koule. Dobrá, ber to vod konce, řekl žralok.

Kde i lidé voní

I kdybych si zapálil dvě cigára najednou, svět nespravím, a za to, že jsem to nikdy neudělal, respektive za ušetřené peníze, jsem se mohl podívat do metropole. Kde se v tom městě vzalo tolik peněz, to vám nepovím. Zjista to není tím, že by si nezapalovali dvě cigára najednou, spíš dotahují jenom vaťany – pět paláců tam staví a to jsem jen jel po výpadovkách mimo centrum! A Tesco – Tesco voní Orientem z dob jeho největší slávy, Persepolis hadr. Hrdinové starých front si možná ještě vzpomenou, jak dlouho se stálo na pomeranče a podobné pakárny. Zde se čeká klidně i déle a kvůli ničemu, prostě jen tak. Dvojice stojí, plný vozík před sebou, a povídá si s dvojicí za sebou, a pak se normálka sebere, věci nechá ve vozíku a jde pryč. Prostě si šli jen pokecat.

Noční práce Na věšáku

Povídal mi jeden zedník v hospodě něco, co jsem tak zcela nepochopil, a objednal mi griotku. Napil jsem se z ní jako ze slovníku, ale ani potom jsem mu nerozuměl. Propili jsme konto bariéry a k čemu to vedlo – prolomily se ledy, ale pod kým - -

Zpěvák je pán 

Americký zpěvák si přivydělává jako soukromé očko, evropské soukromé očko si přivydělává jako zpěvák. To je jeden z rozdílů mezi Spojenými státy a Evropany. Jinak jsme vesměs taková směs.

Vigilie

Uklidnění své poblázněné mysli hledám v pivu, které se čepuje v jisté hospodě v Duchcově. Probereme všechno možné, od Alonsa, mistra a podvodníka, od krav z Britských ostrovů po pád země české. Zvolna ve při dne spějeme k finálnímu rozuzlení Pána prstenů, když servírka Soňa zařve: „Chovejte se, kurva, jako gádžové!“ Nejsou její slova bez odezvy a mě v těch pár vteřinách ticha napadá verš o Duchcovsku:

Země pokrytá mozoly - vymyšlená od Zoly.

Sen ve Snu

Když jsme míjeli bordel & pension Sen, prohlásil Zbyněk H., že právě zde mu zdál sen, že ho v Londýně hostili Duran Duran.

„A byla tam zima?“ zajímala se Radiolka.

Oba jsme se po ní nechápavě podívali. „Proč zrovna tohle?“ divil se Zbyněk H.

Radiolka se zatahala za ucho. „Ten barák vypadá dost studeně.“

„Přesně tak,“ zastal jsem se Radiolky, „do bordelu jedině v oteplovákách.“

„A než ti je stáhne, máš půlku noci za sebou,“ dodal zasmušile Zbyněk H.

Englishman in východní Čechy

Tak už mě nemáš rád?

Proč?

Protože nejsem punk.

Punkovy holky nemusim.

Neposlouchám tu tvojí hudbu.

A jaká to je?

Ty tvoje alternativy.

Jediná alternativa je tahle poslouchej:

From Polička, on to Hlinsko, then Svitavy,

to Veselý Kopec in such a hurry!

Where was he going in such a rush?

To Choceň, Chrudim, Žamberk, Jevíčko?

Nobody was sure, but the reason we know:

The gorgeous view he´d stashed in his pocket,

to become rich beyond dreams after he´d hock it!