Co je to láska a přátelství

Co je to přátelství?

Přátelství je jako mraky. Tak spolu, shluknuté v jedno rovnoměrné mračno a stejně se vždy za nějaký čas roztrhá.

Poznala jsem spousty lidí, přátel a pokaždé zradili, utekli. Zanechali pouze smutnou duši jednoho člověka. Myslím, že opravdové přátelství téměř neexistuje. Vždyť kdo může říci alespoň o dvou svých přátel, že je nikdy nezradili, pokaždé by se za ně postavili, a rádi pomohli? Lidé pouze závidí, nepřejí a utíkají za lepší přílžitostí.

Mým nejlepším přítelem je moje sestra. Jsme dvojčata. Už navždy nás bude spojovat silné pouto kamarádek, sester. Do střední školy jsme byly stále spolu, stejní kamarádi, stejná třída a stejné zážitky. Je to dobře, neboť jeden člověk udrží toho druhého nad vodou. Pak už může být celý svět černý.

Co jsou to kamarádi?

Lidé, s kterými čas od času posedíš, využiješ jejich společnosti k zaplnění času, nebo lidé, kterým svěřuješ svá tajná přání, polemizuješ nad svými výtvory a hledáš u nich radu? Myslím, že pro lidi, které potkáváme a využíváme jejich společnosti bychom měli vymyslet jiné pojmenování. Nebo musíme připustit široký význam slova KAMARÁD.

Já určuji lidi podle toho, zda se dokáží zastat. Umět se zastat, to se rovná tomu velkému slovu přátelství. A jak málo lidí je ochotno obětovat svůj úspěch v partě jen kvůli přidání se k menšině.

Dostávám se k nadpisu mé úvahy

Co je to láska a přátelství? Vždyť je to jedno a to samé. Člověk, který je zamilován, hluboce zamilován, ne jen nějakou vrtkavou láskou, to je ten nejlepší přítel. Ten neuteče a nesežehne přátelské srdce, tomu se můžou svěřit nejbláznivější tajemství. Je spjat láskou, která jen tak nevyprchává.

Nemám ráda onu náhražku lásky, kdy dívky chodí s klukama jen z povinnosti. Jekési vnitřní potřeby že kluka prostě musí mít. Ne, na lásku se přeci musí čekat. Klidně roky. Nač si kazit cit, který naplňuje náš život.

L á s k a, co je to láska? začtená do románů jsem si vždycky přála lásku. Velkou lásku, kdy tě propalují jeho oči bezmeznou touhou, kdy on tě vidí naprosto dokonalou. Každičký kousek tvého těla se mu jeví jako vyjímečný. Objetí jeho paží, ať už svalnatých nebo slabších v tobě vzbuzuje dojem okrasné květiny.

Láska je pro básníka múzou, pro spisovatele inspirací neotřelých přívlastků. Zamilovaný člověk chodí s hlavou v oblacích a netrápí ho pozemské problémy.

Láska…. Láska přímá, květnatá, strohá, ale vždy nádherná. Jen pravá láska, ta o které píši, probouzí v člověku smršť nových poznání.

Láska mění lidské vnímání. Člověk se dívá na své s lehkým úsměvem na rtech a vidí všudé nádherné barvy.

A jak si představuji zamilovaný pohled na svět?

Venku sněžilo. Lidé byli schovaní v teplé síni ozářené lampiony. Vánoční slavnost byla v plném proudu. Hudba jakoby se vžila do padajících vloček a spustila tu nejkrásnější písničku.

            Příšel….

Vzal ji za ruku a v němém příslub společné chvíle ji odvedl na parket. Vše bylo kouzelné.

  Dvě postavy v krásných šatech lehce pluli po praketu, jakoby ani nebyli lidmi, jen nějakými stíny. Vpíjel se jí do očí. Každičký pohled na ní byl úchvatný. Utápěl se v její kráse a myslel pouze na blízkost těl

  Dvě postavy v krásných šatech jakoby zářili zlatou aurou. Z okolního světa zbyly jen šmouhy. Nahlížel ji do duše a věděl, že jen ona dokáže zažehnout jeho srdce nezkrotným ohněm.

Myslím že můžu být šťastná. Mám lásku, sestru i kamarádku. A proto závěrem uvádím pravou lásku podle krále Šalamouna. Příběh vyprávěl své osudové lásce Bilkis Balmaka, královně ze Sáby.

„Z nebe jsou svrhnuty vázy. Každá váza se však při dopadu na zem rozpůlí. Jedna část představuje ženu, ta druhá muže A tyto dvě části se rozkutálejí po celém světě. Jen ony dva střípky z jedné vázy k sobě dokonale pasují. Avšak mohou se potkat střepy podobné. Časem se hrany obrousí a také k sobě pasují. Ale nikdy ne tak, jako ty z jedné vázy, co pro sebe byli určeny.

„Každý jsme anděl s jedním křídlem … abychom vzlétli, musíme se obejmout.“
(Luciano De Crescenzo)