swedish_nigg (Občasný)

toho "autora v díle" podceňuješ (viz role vypravěče nejen v nejrozšířenějším žánru - románu apod.):

př. strukturalisticko-recepční (jedno z mnoha) pojetí:

autor je v díle sice "schovanej" jako jedna z mnoha dílčích textových struktur (v rámci vyšší struktury (Mukařovský) či podle Isera v celkovém horizontu), jenže zároveň jako jedna z nejvýznamnějších právě proto, že je tím, co ji v průběhu recepce spolu-organizuje, čili co jí upevňuje jako strukturu (chápanou coby vnitřně dynamickou jednotu vztahů)

to znamená, že takhle pojatý autorství nemá vůbec nic co dočinění s nějakejma "odkazama" (např. autorova biografie nebo "realita") někam mimo dílo samotný, s odkazama, který bys případně mohl určitě konkretizovat (např. kdyby ses s ním osobně seznámil)

resumé:

- tenhle pohled nepojímá autora jako osobu, ale jako akt (jisté nespecifikované osoby) ZAKLÁDAJÍCÍ dílo = v případě vypravěče se jedná o akt VYPRÁVĚNÍ, který umožňuje (i proto, že je kulturně-historicky podmíněný), aby si ten román pak mohl vůbec někdo (rovněž kult-hist. podmíněný) přečíst jako román tak a ne jinak založený (vyprávěný) ... co si pak při tom představuje, to je druhá věc

- jinak řečeno: autor při psaní vytváří a anticipuje základní rysy POROZUMĚNÍ díla (recepce), a proto vznikající dílo píše i čte. sám se při psaní stává někým, kým vlastně jako autor není - čtenářem (v tomhle smyslu můžeme mluvit o odosobnění)

- tohle je zjendodušený podání Iserova IMPLICITNÍHO čtenáře; koncept "ideálního čtenáře" Iser totiž vyvrací (jestli tě to zajímá, tak si radši tu jeho studii přečti: viz. Koncepty čtenáře...)