I. Kapitola

Madeleine bylo pouhých pár měsíců, ale už teď jí čekal velký zvrat, který ovlivnil celý její život...

Oné noci jela s rodiči navštívit babičku, aby jí máma ukázala její jedinou vnučku. Táta byl značně nervozní, rptože v nádrži zbývalo už jen málo benzínu a nejbližší pumpa byla ještě pěkný kus cesty kdesi před nimi na okraji té divné země, po které jezdí auta.

Na čelní sklo se pomalu začínaly rozpleskávat slzy plačícíchh andělů a tma se rozpínala všude kolem.

Začali stoupat do strmého kopce, vtom ale táta zastaví a začne nadávat. Vystoupil z auta a šel obhlédnout,, ve které penumatice je díra. Máma také vystoupí z auta a jde mu pomoci s výměnou pneumatik. Malou Madeleine nechává v autě spokojeně spinkat.

"Miláčku, podáš mi ten hever, prosím?"napřáhne táta ruku směrem k mámě. "Je tam vzadu...-pozor!" Nestihl doříct větu a snaží se uhnout před nákladním autem, které se nebezpečnou rychlostí řítí ze zatáčky a míří přímo na ně....

▼

Madeleine se jen zavrtěla v přikrývkách a dál snila.

Z nákladního auto se vyřítil vyděšený řidič a běžel k oraji propasti. Dlouho se díval dolů, ale dešťové kapky mu zastřely oči. Bezmocný si sedl na pneumatiku, která zůstala pohozená u na silnici.

Snažil se přemýšleto tom, co s ním teď bude. Má utéct, nebo zavolat policii a zkazit si život? Nikdo přece nepřijde na to, že tady vůbec byl a bude si myslet, že třeba spáchali sebevraždu. Přece jenom by to nebyla žádná výjimka. V dnešní uspěchané době lidé přestávají zvládat svůj život a proto se ho raději rozhodnou ukončit. Třeba i skokem do propasti.

Z těchto neblahých myšlenek ho vytrhl dětský pláč, který se ozýval z nedotčeného auta. Rychle se zvedl a běžel k němu, nahlédl dovnitř okénkem a na zdní sedačce uviděl spící novorozeně zachumlané v přikrývkách.

Najednou se mu zhroutil celý svět. Nejen, že zabil dva lidi, ale zabil i rodiče malého dítěte. Zničil život nejen sobě, ale i tomu malému tvorečkovi, který před ním ležel v autě.

Nemohl ho tu nechat, otevřel dveře a přenesl Madeleine do svého auta.

"Neboj maličká, já ti neublížím, budu se o tebe starat jako o vlastní, vynahradím ti všechno, o co jsem tě právě připravil. Neboj, postaráme se o tebe. Žena bude mít radost, uvidíš..." Šeptal jí do ouška a utěšoval hlavně sám sebe.

Nastartoval a jeli společně do jejího nového domova.

▼

domů přijeli za svítání, celá vesnice ještě spala, všude bylo ticho, jen neustálý déšť bubnoval do střech.

"Ani si nás nikdo nevšimne, To je skvělé co? My se s nimi bavit nechceme, ještě by se zvědavě vyptával, kdo jseš a to my nechceme. Že ne?" Stále jí šeptal do ouška a nesl ji domů.

Dveře tiše zaskřípaly a otevřely se.

Prošli dveřmi do malé předsíně. Vypadala zanedbaně a působila až skličujícím dojmem. Na temně rudém koberci byly snad na každém kroku vidět díry, propáleniny a skvrny od všemožných tekutin. Jedinné okno v místnosti bylo zakryto těžkými závěsy, takže světla sem dopadalo tolik, že všude panovalo přítmí. Dveřmi se skleněnou výplní bylo vidět do dalšího pokoje.

Ve velkém staromódním křesle tam seděla mladá žena. Její rusé vlasy zakrývaly velkou jizvu, která se táhla přes celý obličej. Dlouhá černá sukně se mírně zvlnila když žena pohnula nohama, aby se zvedla na uvítanou.

Pomalým a nejistým krokem se přibližovala k malé, vzlykající Madeleine.

''Kdepak jsme tě našli, holčičko? Jakpak se jmenuješ?'' šeptala jí do ouška a zvědavě si jí prohlížela ještě stále schoulenou v náručí muže, který jí přinesl.

''Co její rodiče? Žijí?'' otočila na něj hlavu.

''Ne.''  odpověděl úsečným hlasem s nádechem pýchy.''Sám jsem viděl jak se řítili dolů, do propasti.''

''Výborně Johny, výborně. A dej mi jí, už to nech na mně. Naši zákazníci tu budou už zítra, tak jí musíme pořádně umýt a trošku upravit.'' vyrvala holčičku z velkých, silných rukou a odnesla jí nahoru po rozvrzaných dřevěnných schodech.