Už ses někdy podívala do svých hnědých očí?

Ne po žensku, zda sedí stíny a řasenka má břink.

Myslím jinak, po našem, jak jen muž to umí:

co se Ti tam zrcadlí, nač myslíš, zda miluješ,

anebo možná jestli vzpomínáš, na nás, na mě,

na kouzelné chvilky a ze sklenky upíjený drink.

Náš pohled jde ještě dál, ani netušíš…

Zda v těch ohníčcích je ještě vidět plamen,

žáravý a zničující, ten oheň bez popela,

rozdmýchávaný propletenými těly,

v němž hřáli jsme se dotýkajíc ramen.

V Tvých očích je celý svět a ty to nevíš.

Chci připomenout i bájnou Atlantidu,

Sodomu a Gomoru nádherné rozkoše,

i děti, jež si hrají na písku,

tak prosím, schovej tužku památnou a rozmýšlej,

než vyškrtneš mě z notýsku!