1

První den zasel trávu, aby po čase nestál na ochozených kostech a nepil pivo z bolesti, ale na chuť.

I.

"Dej do toho víc člověka. Aspoň půl prstu dědka před smrtí," máma vařila hovězí guláš, táta koučoval z křesla. Kuchyní letěla štiplavá vůně pěněných cibulí, jak slunce svítilo, viděl, že se v intervalech odrážela od vázy na lednici a vydávala se přes skříň k oknu a s větrem zase zpátky. Všechno se mlelo, včerejší chlastáníčko, kdy byl sám na baru a koketoval s tlustou blondýnou, pořád ještě zpráva od ní, že všechno skončilo, že leží v posteli a je s nim šťastná, poslední pokus o zvrat, kytka a flaška a já to tak nemyslel, pár posměšků a hlavně míchaný vajíčka k snídani. Listoval seznamem a vzpomínal, kterou nenaštval natolik, aby jí mohl napsat, vybrečet se jí do klína a pak to vzít jazykem.

Máma seděla na židli a poslouchala bublající omáčku, táta četl noviny.

II.

Vypravil se za Janou, zazvonil a zabušil na dveře, dvakrát ho na vteřinu střelilo světlo ze špehýrky a nic.

Tak přešel Mírák, aby zaplul do Popa. Tam se vždycky nějaká našla. Věkem nezkažený mažoretky měly vždycky soucit se smutným chlapem. Hlavně když je pozval na mozek.

III.

Koukal, jak se jí na rtech tulí vaječňák ke griotce a poslouchal její blbý řeči. Byla ve třeťáku na obchodce, chtěla tři děti, je jedno jakýho psa do kabelky a chlapa, kterej ji zabezpečí. Nadávala na matku, měla ráda hokej a fandila Spartě. Byla ošklivější a z jejího oblečení sálal nevkus, ale to se srovnalo. Trkli ještě pět rumů, snědli hermelín a šli k ní.

IV.

Bydlela na Jižáku v pokoji s květy na zdech. Do toho plakát Freddie Mercuryho s rozepnutou bílou košilí a reprodukce Moneta.

Johana byla bledá špinavá blondýna s hnědýma očima, na zelené halence měla šedý beztvarý svetr, všechno podtrhovala modrá sukně, která odkrývala široká, masitá stehna. Pili ferneta a povídali o počasí, o světě, o lidech, o ní. "Už na to nemysli," ulehla na postel, sukně snad náhodou slezla až k tříslům. Nad kalhotkama s chlupatým rámem si uvědomil marnivost předchozích chvil a odešel z pokoje. Překvapené kam jdeš už neslyšel, zaujal ho smích a výkřiky to není možný! ten ne! z vedlejšího pokoje.

V předsíni přibylo bot a kabátů, zalila se kouřem z cigaret. Chvíli se rozkoukával, nohama převracel boty a snažil se rozpomenout, v čem přišel. Někdo mu položil ruku na rameno. Otočil se, byla to Johana. Celá nahá, jen mezi prsama válela masivní korále, stoupla na špičky a políbila ho. Zpříma mu koukala do očí.

V.

Podzimní chodník pálil chodidla, štěrk dřel. Na rohu ulice svítila herna, před ní kruh špekařů. Připojil se. Kluci mlčeli, dusili splíny trávou a jestli někdo něco řekl, tak jen ty vole a rozkašlal se.

Později v taxíku zavelel: "Asi… asi domu. Malvazinky" a stáhnul okýnko. Byla jasná noc, noc, kdy vídal ostří lamp kosit tmu.

Druhý den shodil parohy z několika hlav. Odmítl se.

VI.

Guláš si dosolil a dopepřil, dědek před smrtí nesmočil nehet. Vypadal nepřítomně, venku lítal igelit a zšeřilo se. Chvíle, kdy nebe váhá, jestli se rozpustí deštěm nebo vysype sníh.

Přišla máma: "Skočíš nakoupit?"

"Ne. Co potřebuješ?"

"Pár rohlíků, skořici, máslo a listový těsto. Upeču štrůdl."

Cestou si vzpomněl na chalupu. Pršelo, tak jen vařili, milovali se, myli se, šukali, spali, sprchovali se, milovali a hráli slovní fotbal a hádej, na co myslim. Než došel do krámu, třikrát ji zabil, pětkrát se k ní vracel a jednou jí z pěti centimetrů nadával do kurev.

"Šedesát tři padesát."

"Pět."

"Jste v pořádku?" Třásl se. Nehty zarýval do bílé kůže a skřípal zuby. Kolem prstů se objevily červené fleky, žíly zbobtnaly a z úst tekly sliny.

"Teď už jo. Vy?"

VII.

"Uzavřel jsem to. Pudem na pivo?"

"Rýsuju. Co ve středu?"

"Okej, vypláchnem lalůčky. Tak zatím."

VIII.

Jana otevřela, dlouhé černé vlasy zavlály v průvanu, košile zprůsvitněla světlem z pokoje a pohnula se.

"Pojď dál, než vodletěj dveře."

Spávali spolu, byla o pět let starší, hubená, malá, dvojky prsa. Ukázala mu, jak na ženskou sáhnout, aby zamrazilo. Časem se naučil malíčkem lámat krev.

Šla rovnou do ložnice, cestou odhodila košili a třemi slovy vysvětlila včerejšek: "Byl tu Michal." Ze skříně vytáhla vibrátor a gel a konečně se na něj otočila. Seděl na posteli, koukal do země a mlčel.

"Co je, máš někoho?" nikdy spolu nespali, když někoho měl. To se ale většinou ani neukázal.

"Ne."

"No tak se snad svlíkni, ne. Přece tě tu nebudu volíbávat, z toho už sme vyrostli voba."

"Máš sourozence?"

"Cože, chceš do trojky nebo co?" zasmála se.

"No ne, ale… nic o tobě nevim…"

"A co jako? Bude se ti líp šukat?"

"Ne… Chci si s někym… pokecat." koktal, protože věděl, co bude následovat.

"Ty vole, s tim di někam. Mám dost svejch problémů. Na to si najdi nějakou tlustou bednu, ty poslouchaj dost."

"Aby ses někomu mohla vysypat, musíš k němu mít určitej vztah. To snad víš…"

"Hele, přijď, až si zas vzpomeneš, proč máš pod bachorem rouru. Na kecy nejsem stavěná."

Měla pravdu, boky a pečlivě střiženou mindu k poslechu nedělaj. Naštvaně vrátila korunovační klenoty zpátky do skříně a oblékla se.

IX.

Kdysi šli s babičkou a sestřenicí na procházku. Chtěli čurat. Káťa pak začala řvát, že musí dřepět, zatímco on stojí.

"Holčičky maj prcinky, chlapečci bimbásky, Kačenko."

Prcat a bimbat. To jsou dva světy, Jano.

Uši, uši. Třetích dnů bylo několik. Všechny měl.

X.

"No to snad nemyslíte vážně!" Všichni se ohlédli za chlapíkem v šedé bundě, který bouchnul dlaní do stolu a potom vyběhl z prodejny směrem k obchoďáku. Bylo poslední říjnové pondělí a pánovi se nelíbil poplatek za výměnu odcizené karty. Pokrčil rameny a přivolal si dalšího zákazníka. Hlavou mu proletěla myšlenka na odpolední zápas Slavie v Liberci, když k němu přišla starší paní, aby jí dobil kredit. Automaticky vyťukával telefonní číslo a nevěřícně koukal do výlohy, která se zatměla kečupem. Rozzuřený se vrátil mstít.

XI.

Zeptala se: "Kolik ti je?"

Odpověděl: "Čtyřiadvacet."

Pokračovala: "V televizi řikali, že chlapi umíraj dřív, než ženský. Vezmeš si mě?"

Rozhodně: "Vemu. Až si stehenní kostí vyčistíš uši zevnitř."

Otevřeli dveře a vešli na prodejnu.

"Promiňte, prosím vás, půjčíte mi ubrousky?"

Přinesl pět papírových ručníků a sledoval, jak s nimi muž odchází ven, kde na něj čekají městští strážníci.

XII.

"Já jsem Marjána."

Stoupla si vedle něj a pořád se na něco ptala. Bez odezvy. Vnímal jen oči, rty, vlasy a krk. Navíc mluvila do ucha, na které neslyšel.

Otočil se k ní: "Plánuješ děti?"

"Dvojčata."

"A co na to přítel?"

"S přítelem je neplánuju."

XIII.

Seděli v Peach Pitu a pili pivo a tequilu. Mezi fotkami z Beverly Hills visely staré, poškrábané desky. Z jukeboxu hodně nahlas chcípaly dobrý víly.

"Tak co Hanka?"

Ušklíbl se: "Nic. Má jinýho."

"No jo."

"Hm. Kurva. Je strašný, jak ty ženský myslej jenom na šukání."

"Ještě čtyři, prosim. Stejně si řikal, že to stojí za hovno, ne?"

"To sice jo, ale… má jinýho… to je… potupa."

"Tak to nemůžeš brát."

"Občas sme dobře pokecali."

"Aha. Tak… na zdraví."

"Na zdraví."

Chvíli mlčeli a srkali pivo. Před nimi barmanka vyplachovala půllitry a čekala na další objednávku.

"Ta má laloky."

"Vím."

"Ještě čtyři tequily a červený víno."

Přišla chvíle, kdy byli neodolatelní. Cítili se tak.

"Slečno, máte krásný uši."

Usmála se.

"Znáte smáčení lalůčků?"

"Ne."

"To je jednoduchý. Podržim vám víno, vy se do něj vnoříte. A já vám to slíznu."

"Jak se vnořim?"

"Uchem. A pak si to můžem prohodit."

"A co z toho?"

"Nová zkušenost!" a Honza dodal: "A velký spropitný."

XIV.

"V práci máme novou holku. Brigádnici."

"A sakra."

"No… má nádherný oči. A lyžuje."

"To zas bude průser."

Stáli na chodníku a čekali na ranní tramvaj. Kolem lítaly taxíky, ale jim se chtělo mrznout.

"Co ta středa?"

"Platí."

XV.

"Johana je mrtvá. Boty má policie. Michal"

Konečně určil smích.