|
|
Krásce, ne skleněné
Jsou lide pohlední a lidé nevzhlední.
Podle čeho brát - soudit? Odsoudit?
Pokud jsi, kráso, obklopena něhou,
jsi taky lásky – plná?
Ten, kdo tě obdivuje, zalije tě do skla .
Bude ti cinkat o hrany skleněné pagody;
bude ti hladit oblinky křišťálové koule.
Krásu tím uchrání, tebe tím zničí;
bezduché překrásné těžítko v poličce.
Kdo tě však miluje, jako život, ponechá volnost.
Budeš pak vydána časí i počasí napospas.
Smát se a stárnout, ošklivět navenek ,
abys svůj vnější půvab vstřebala do sebe…
Až budeš jednou přece i ty: lásky – plná.
(5/2002)
|
|
|
