Na větvi seděl pták…

Petr Sax

- - -

Na větvi seděl pták

Seděl tam jen tak…

Pozoroval den

a když byl spokojen

zacvrlikal radostí

píseň věčné mladosti

V poli zajíc

dvě uši dlouhé

to cvrlikání poslouchá

Ptačí píseň o radosti

proniká do jeho kostí

k pohybu ho ponouká

Zajíc je tvor dosti plachý

to snad každý dobře ví

Stačí někde malý pohyb

hned peláší do křoví

Když však tenhle ušák slyšel

jaro zpívat ptačím hlasem

Panáčkoval, skákal,

běhal - jako pejsek za ocasem

Zapomněl na všechnu plachost

v jeho srdci sílil jas

Cítil v žilách tepat život

jak přichází zas a zas

Jak tak skákal

na tom poli

zahlídl ho zdejší pytlák

Nosil s sebou vždy pistoli

hned ji tasil a střelil - třikrát

Dvě kulky jenom hvízdly vzduchem

a ztratily se v trávě

Třetí ušáka trefila

když vyskočil zas právě...

Zavrávoral a spad na zem

do jeho těla vstoupil chlad

Svět mu v očích začal černat

zvuky přestal poznávat

Uslyšel jen ptačí hlásek

jak k jeho srdci promlouval

Že ho zpěvem přived k smrti

v lítosti se omlouval

Ušák z posledních svých sil

ve tvářičce malý úsměv vyloudil

a tichounce zašeptal…

„Ptáčku, ptáčku

tvore milý

výčitky si nedělej

Zemřu teď rád

pro tu chvíli

kdy zaslechl jsem melodii

vycházet z tvých útrob ven

Zachvěla se ve mne svěžest

která nezná žádný skon

Lahodný toť nektar bohů

vychutnal jsem každý tón

Okusil jsem nevinnosti

jenž nezakalí žádný hřích

Mé obavy se rozpustily

jako v žáru slunce sníh

Znám teď věčnost

nebojím se

když tu teď tak umírám

Opouštím sic obraz světa

však za ním dveře otvírám

A do prostoru jasné záře

prostupujíc všechen čas

Bez otázek ponořím se

následujíc vnitřní hlas

Tak mi ptáčku zacvrlikej

ať si můžu vydechnout

Tělo už mne velmi tíží

nemohu s ním vůbec hnout

Pytlákovi na večeři

klidně ho tu zanechám

Vím, že nejsem pouhá forma

tak se toho nelekám

Děkuji ti, jak jen mohu

za poklad co jsi mi dal

když si tady na té větvi

dnes vesele cvrlikal“