Sedím v přítmí, zcela tiše,

svět kolem není vůbec slyšet,

zní tu jen šepot, zvláštní hlasy,

kde jsou a co chtějí říci asi?

Sedím a slyším ozvěny kroků,

jsou odrazem mých prožitých roků,

zněly jednou v písku, podruhé v ledu,

šly ale za sebou v tom správném sledu?

Sedím a na papír píši slova,

najít pevný bod, zkouším to znova,

ten skrytý odkaz uplynulých staletí,

co dávají naději nebo jsou prokletím?

Sedím a v duchu dívám se vpřed,

co dá mi i vezme řada příštích let,

přehrávám v mysli vzpomínky na budoucnost,

co je správný život a co z nouze ctnost?

Sedím a nahlížím do svého nitra,

bloudím jím a hledám dobrá jitra,

obrazy poznaného, střípky duhy,

jsem vítěz nebo vždy ten druhý?

Sedím a přehlížím tu řádku slov,

záblesky zážitků vyhaslých nov,

život, výhry, prohry, city,

kdo jsem a co je smysl našeho žití?

Sedím a snažím se najít odpověď,

otázky ale naráží na neprostupnou zeď,

ty otazníky se vrací jak noční snění,

s poznáním, že vlastně žádná odpověď není.