Utíkal. Utíkal jako o život, protože mu o život šlo. Na zádech už cítil horký, vlhký dech svého pronásledovatele, ale možná to byla jen představa, vyvolaná hrůzou, kterou pociťoval. A tak běžel tímhle podivným smetištěm. Nevěděl vlastně ani, kdo je a jak se sem dostal. Před pár okamžiky otevřel oči na hromadě hnijícího jídla. V ten okamžik věděl, že se TAM musí dostat. Ale kam nebo kde to je, to nevěděl. Když tak slézal dolů z hnusného místa svého probuzení, dostavila se hrůza poznání, že tu není sám. A to, co je tu s ním má hlad a bude ho lovit. Zároveň, ale věděl, že se tomu dá zdrhnout, protože ono si to rádo hraje a svou kořist pronásleduje jako gepard antilopu. Pokud bude dost rychlý a vychytralý může vyhrát. A tak se rozběhl...

            "Tak se mi to líbí, ale neutečeš daleko, s tím se smiř!", hlavou mu proběhla tato cizí myšlenka. Jako odpověď na ní zrychlil. "Panebože, ono to ovládá telepatii", pomyslel si. A mozkem mu prolétl vzkaz,"správně, neukryješ se nikde v hromadách, protože sleduji nejen tvoji stopu, ale i vědomí!". Vyrazil ještě rychleji, pokud to bylo ještě možné, a v jeho mozku dozníval smích. Zakopl a padl obličejem přímo do kaluže hnijících výkalů. Když se mu podařilo vyškrábat se na nohy, znovu se rozběhl. Běžel okolo tlejících hromad mrtvol, jež se tu povalovaly pomalu na každém kroku. Ve svém chvatu přehlédl ruku jedné z mrtvol a znovu zakopl. Při pádu zaregistroval, že se před ním otevírá jáma....

            Rozhlédl se okolo sebe spatřil kruhovou místnost s jedním jediným východem. Pustil se tedy znovu do běhu. Věděl, že to k čemu se musí dostat, aby si zachránil život je tam někde vpředu. Běžel temnými chodbami z jejichž stěn vyrůstaly ruce snažící se ho zadržet. Na stěnách se v nepředvídatelných okamžicích otevíraly otvory z nichž šlehaly plameny. Po obou stranách chodby kterou běžel se v pravidelných intervalech otvíraly boční chodby. Z každé z nich se však ozývalo vrčení a vřískání, že neměl odvahu do jedné z nich odbočit. Za sebou slyšel dunění kroků svého pronásledovatele.

            Najednou se kdesi vpředu rozsvítilo světélko. Vyrazil k němu s nově nabytou nadějí. Tam už musí být to, co ho zachrání. Po chvíli vběhl do rozlehlé místnosti osvětlené pochodněmi, které visely na stěnách. Zarazil se po prvních pár krocích. Jeho oči, zvyklé dosud na téměř absolutní tmu, se potřebovaly adaptovat na osvětlení místnosti. Po chvíli spatřil před sebou schodiště a na jeho vrcholu stála Ona. V té chvíli věděl, že Ona je tím, co hledal, tím, co je jeho záchranou…

            Vykročil k té překrásné dívce, kterou oblévala podivná záře. Stoupal po stupních schodiště s nově obnoveným klidem. Krok za krokem získával ztracenou jistotu, že život má smysl. Byl už skoro na vrcholu schodiště, když se otočil a podíval se směrem odkud přišel. V tmavém otvoru, kterým vešel do místnosti, se něco pohybovalo, ale na světlo to nevyšlo. Udělal pár posledních kroků a stál na posledním stupni schodiště. Kolem zněla nepozemsky krásná hudba a on cítil radost, že konečně našel...

            Přišlo to bez jakéhokoliv varování… V místnosti se cosi změnilo, snad rezonance hudby, snad teplota vzduchu, snad… Když mu to došlo, tak udiveně pohlédl na dívku a pak pochopil... Najednou byla všude zase tma. A znovu se ozvalo dunění kroků. Rozběhl se i když nevěděl kam. Po pár krocích šlápl do prázdna a padal. Byl už pomalu smířen s tím, že zemře, když dopadl do měkkého poddajného bahna. Možná to nebylo bahno, ale to teď bylo fuck. Věděl, že musí znovu běžet a uvažoval, zda by smrt nebyla lepší. To hrozné dunění ho připravovalo o rozum a navíc to vypadalo, že se pronásledovatel blíží.

            Najednou už věděl, kdo je. A moc klidu mu to nepřidalo. Zrychlil. Znovu spleť chodeb a ruce snažící se ho zachytit. Pak poznal, že prohrál. Doběhl k závalu, jež přehradil chodbu, kterou běžel. Věděl, že je pozdě se vrátit k některé z bočních chodeb. Schoulil se do koutku a roztřásl se strachy. V tom se objevila vzpomínka na přátele. Před očima mu defilovalo procesí lidí, které znal a které už nikdy neuvidí. "Jseš na to zase sám, brácho!", pomyslel si a vyškrábal se na nohy. Zády se opřel o zával a připravil se k boji, nyní už neměl strach. Pojednou pochopil, že bránit se nemá smysl, spustil ruce a smířil se s vlastní smrtí. Začal se smát a jeho smích se rozléhal chodbou. Kolem začalo pištět tisíce krys. Ze tmy vystoupil.....

            Otevřel oči. V první chvíli nevěděl, kde vůbec je. Kolem byla tma, kterou prosvětlovalo jen světlo pouličních svítidel. Ležel v posteli a na stole, který stál poblíž se rýsoval známý tvar počítače, vedle na hodinách rudě svítil display, který ukazoval 5:00. S povzdechem se natáhl po mobilu a vypnul budík, který se nemilosrdně dožadoval jeho pozornosti. Vstal, přioděl se a hodil do sebe půlitrák čaje. Pak si nasadil koženej klobouk, přes rameno si hodil kabelu s notebookem a vyrazil do práce. Velice přesně věděl, kdo je…

            Je digitální kovboj. Je mu něco málo přes třiadvacet, ale necítí se tak. Kruhy pod očima dávají jasně najevo, že toho v poslední době moc nenaspal. Je schopnej programátor a unixovej sysadmin. Sjíždí vlny digitálního světa s cynickým úsměvem na rtech. Své práci se věnuje se zaujetím náboženského fanatika. Je v počítačích opravdu dobrej, ale...

            Každá věc má své ale, svůj rub a líc. A to jeho ale leželo v "reálném" světě okolo něho. Tento svět byl stejně reálný, jako každý jiný, jako svět ze kterého před pár okamžiky procitl, jako binární svět jedniček a nul, jako spousta jiných světů. Tento měl také své pevně dané zákonitosti, algoritmy a matrice existence. Ještě nedávno ho štvalo, že nezná principy fungování tohoto světa. Kdyby je znal přišel by jistě na způsob, jak přeprogramovat systém... Dnes už byl smířen s tím, že v tomto světě není o moc víc než naivní uživatel ve světě Unixu, ve světě, kde má pravomoci téměř rovné pravomocím Boha.

            Byl osamělým jezdcem. Měl jen pár dobrejch přátel, kterým důvěřoval. Lásku neznal a až donedávna ji považoval za výplod chorého mozku vypravěčů pohádek. Byl cynikem z donucení, ale někde pod tlustým nánosem cynismu, žila jeho duše romantického snílka. Měl přání žít tak, jak by člověk jeho věku měl, ale jeho přání zase jednou narazily.... Po kolikáté už? Byl sám ve městě, kde žilo milion lidí, alespoň se tak cítil. Poslední dobou svou osamělost pociťoval víc, než kdy jindy.

            Když nastoupil do tramvaje, cítil, jak se na něj upírají oči těch několika málo cestujících, kteří jsou v tuhle nekřesťanskou hodinu na cestě někam… Byli to titíž lidé, které vídal v této tramvaji dnes a denně. Někdy uvažoval, zda tito lidé nepatří ke stálému vybavení této tramvaje, ale pak nad tím vždycky mávl rukou a zasmál se vlastní blbosti. Dnes, ale na podobné úvahy neměl chuť ani náladu. Usedl na své obvyklé místo na bedně a uvažoval nad svým snem… Ať přemýšlel, jak chtěl, nemohl přijít na nic, co by vysvětlovalo podivnou změnu, která nastala v té místnosti.

            Celé dlouhé dopoledne mu ten sen ležel v hlavě. Bylo tam něco, co mu připadalo podivně známé. Něco… Nevěděl co, ani v které části toho podivného snu by to mělo být. V krátkých chvílích volna, které se vyskytly v nikdy nekončících žádostech uživatelů o odblokování účtů a běžnou administrativou správců systému. Probíral ten sen postupně od začátku, vteřinu po vteřině, ale nic…

            Někdy okolo oběda pustil ten sen z hlavy. Prostě si ho označil jako TEN SEN, KTERÝ NEMÁ SMYSL a nechal ho být svému osudu. Odpoledne bylo totiž dostatečně úmorné a on neměl potřebu si už tak dost hrozný zmatek ještě zhoršovat. Když konečně opouštěl budovu, kde pracoval, tak si na svůj sen už ani nevzpomněl. Myslel na jednu dívku ze země za Duhou, na osamělost a na podivně smutnou náladu, kterou měl poslední dobou…

Cestou domů si pobrukoval písničku, která ho fascinovala už několik dní a jejíž slova, jako by vyprávěla o něm. Byl to poměrně přesný popis… Netušil, proč se mu pokaždé vracela do mysli, když… Nejlepší bylo, pustit to z hlavy, většinou to tak dělal. Ale dnes ne, jeho úvahy se začaly točit okolo textu. Hloubal zda má nějaký hlubší význam, než ten, který mu obvykle dával. V těchto úvahách dorazil domů.

            Převlékl se a otevřel knížku a začal číst. Někdy si říkal, že by měl vyrazit mezi lidi. Vyrazit se pobavit… Pak vždy tuto myšlenku zavrhl. Po svých dřívějších zkušenostech věděl, že by se nepobavil a že by ho jeho samota ještě více tížila. Tady neměl přátele s kterýma by někam vyrazil. Pravda měl tu známý, ale ti všichni byli starší nejmíň o deset let. Měli rodiny a vyrazit jen tak večer někam do hospody nebo do klubu jim bylo proti mysli. Párkrát zkusil  vyrazit si takhle sám, ale osamělý člověk bez přátel je v bavící se společnosti, jak pěst na oko. Samozřejmě, že zkoušel navázat rozhovor, ale vždy vycítil, že je na obtíž a nebo mu bylo nepříliš slušně naznačeno, že je přebytečnej. Vždy odcházel brzy, sám a bez rozloučení, protože se neměl s kým loučit.

            Knížku odložil až těsně před večeří. Když se najedl, tak si pustil počítač a podíval se zda mu někdo neposlal nějaký e-mail. Samozřejmě, že neposlal. Když si neposlal něco sám z práce, tak dostával jen velice zřídkakdy nějakou poštu. Vypnul modem a pustil se do psaní zdrojového kódu svého nejnovějšího projektu. Bohužel se dnes, ale nedokázal soustředit a tak po hodině a půl marného snažení vypnul počítač. Zhasnul a postavil se k oknu. Měl rád tenhle pohled na usínající město. Na zhasínající okna paneláků a na šňůry světel podél ulic. V noční tmě prozářené světly lamp se mu lépe uvažovalo. A když pohlédl okolo půlnoci na oblohu, viděl… Když ten den uléhal, napadlo ho, co mu připadalo tak známé v tom snu. Oči se mu začaly klížit. Vždyť je to…

            Utíkal. Utíkal jako o život, protože mu o život šlo…