|
Roku xtého v předvečer svatého Mikuláše,
kdy bílé vločky by se měli dolů snášet,
na ten náš životem uspěchaný svět,
proměnit ho v mrazivě bílý čistý květ.
Dívám se na zářící město pod sebou,
jeho tisíc světel se snaží prodrat tmou,
okno otvírám, nadechnu se, vyhlédnu ven,
uvidím tam v rohu snad zářivý sen.
Ta bytost je zahalena v blankytné záři,
výraz smutku i štěstí má ve své tváři,
s úžasem hledím do jejích očí,
kde se moudrost věků s otazníky točí.
Její nadpozemský zjev a dokonalost krásy,
ušlechtilost sama a přesto slzy skrz řasy,
překonávám své překvapení i nevíru,
lákán hlasem co zní jako akord klavíru.
„Prosím člověče, pojď ke mně blíž,
prozraď člověče, jak zvládnout tu tíž,
řekni člověče, proč mám v sobě prázdnotu,
proč člověče, proč milovat znamená samotu?“
Náhle cítím blaho i všemi svými smysly,
že ona prochází mou minulostí, mou myslí,
vzpomínky jsou průzračné jak křišťálový led,
ale v žádné není ta hledaná odpověď.
Pokývne hlavou, její úsměv prozáří noc,
v porozumění, že všichni by chtěli moc,
lidský rod – znát tajemství života,
andělé – proč není láska pro ně, jen nicota.
Okno zavírám a odcházím zamyšlen,
byla to skutečnost nebo byla přeludem?
Co je těžší? Být sám a andělem?
Nebo mít naději a být jen člověkem?
| 
