Motala se mu hlava. Bylo mu na zvracení, klepal se po celém těle, každý centimetr jeho kůže pokrývaly drobné kapičky ledového potu. Věděl, že potřebuje další dávku, a to co nejdřív, jinak to nepřežije. Abstinenční příznaky trvaly už nejméně hodinu, a s každou minutou se zhoršovaly. Už nebyl schopen normálně fungovat, natož shánět drogy. Bylo mu zle, hodně zle. Nemohl chodit, mluvit, ani dýchat. Nic. Omdlel.

  Probral se na čalouněné pohovce v neznámé místnosti. Hlava už ho nebolela, samotného ho to překvapilo. Ještě více ho však překvapila přítomnost mladého muže, sedícího vedle v křesle. Lekl se a rychle se posadil. Kde to vůbec je? Jak se sem dostal? A kdo je ten muž?

„Klídek, hero jsme ti už píchli. Jedeš v něm pořád, nemám pravdu?" usmál se chladně neznámý muž.“Normálně smažky s absťákem po cestě nesbírám, ale co bych neudělal pro starýho kámoše." David na něj vyjeveně koukal. Jeho tvář mu byla povědomá. Odkud ho jen zná?

„Leo?" oslovil muže nejistě, ten se rozesmál.

„Teda Dave, vidím že pamatováka máš furt stejně brilantního. No jasný, jsem to já, a tohle je můj bejvák." pyšně se kolem sebe rozhlédl. „Trochu jsem si teď polepšil." mrkl na Davida. Ten se zvědavě rozhlížel kolem. Pokoj byl velký, ne zrovna skromně zařízený, v hale za pootevřenými dveřmi tušil schodiště vedoucí k dalším místnostem. Nemohl tomu uvěřit. Leo, a takový luxus? Velmi dobře si pamatoval časy, kdy oni dva tvořili nerozlučnou dvojku. Společně balili holky, společně si píchali, navzájem si pomáhali shánět peníze na heroin. Pak ale Leo jednoho dne zmizel a už se neukázal. Všichni si mysleli, že je ve vězení nebo mrtvý. Nikdo nečekal, že se znovu objeví. Zvlášť ne teď, po tolika letech, a už vůbec ne jako bohatý člověk.

„Co teď vůbec děláš?" zeptal se David. Leo se uchechtl.

„Člověče, to bys nevěřil. Mám tady několik výstavních prdelek, a ty půjčuju prachatým hovadům, pokud maj zájem. Benga tomu říkaj kuplířství, ony se ale děvčátka stejně nikdy moc nebrání, hahaha!" zasmál se. David se také nejistě zasmál. Leo pokračoval.

„Poslední dobou stoupá zájem o chlapescký prdelky, zatím se to u nás moc nevede, takže jsou z toho celkem slušný prachy." Davida zamrazilo. Leova živnost se mu ani trochu nelíbila, zvlášť ne to, co řekl jako poslední. Chlapecký prdelky. Z té představy se mu navalilo. Leo s potěšením sledoval výraz v jeho obličeji. Po chvíli se zvedl.

„Musím si něco zařídit, chovej se tu jako doma." David ho zadržel.

„Moment Leo! Znám tě dost dobře, mě nic nenakecáš. Kolik chceš?" Leo se usmál.

„Chytrej kluk. Chtěl jsem to s tebou probrat, až se vrátím, ale budiž. Ta dávečka byla luxus, čistý háčko, takhle čistý ho nikde jinde neseženeš. Řekněme, padesát tisíc." David zalapal po dechu.

„Padesát táců za jednu dávku? Zbláznil ses? Kde mám takový prachy asi tak sehnat, nevíš?" Leo pokrčil rameny.

„To nevím, ale tys byl na tyhle věci vždycky šikovnej. Ty to zvládneš, kamaráde," mrkl na něj. „Jo, ještě něco," otočil se zpátky, jeho pohled nevěstil nic dobrého.

„Ty prachy tady chci mít do týdne, jasný?"

„Nemůžeš mě takhle vydírat!" vztekal se David.

„Že nemůžu?" zasmál se Leo. „Nezapomeň, že tvoje prdelka by se mi hodila do krámu. Adios amigo!" David nevěřícně sledoval Leova záda, dokud mu nezmizela z očí. Zhnuseně si odplivl. To prase, to odporné prase! Neuvidí od něj ani korunu! Nikdy!

  „Čágo Pepíku!" Postarší hospodský zvedl pohled od půllitru, který zrovna šudlil kusem hadru a pousmál se.

„Ale, koho to sem čerti nesou! Vítej Dave, tebe jsem tu dlouho neviděl. Dáš si jedno?"

„Třeba" odpověděl David a posadil se na barovou stoličku. Hospodský mu natočil pivo do sklenice, kterou právě leštil. David se opřel lokty o ušmudlaný pultík a upřel na hospodského Pepíka prosebný pohled. Ten si toho okamžitě všiml, a zatvářil se odmítavě.

„Jestli potřebuješ zase půjčit prachy, tak se mnou nepočítej.“ David posmutněl..

„Tak to ne kamaráde, furt mi dlužíš ty tři litry, nevzpomínáš si?" David si nevzpomínal. Dlužil peníze tolika lidem, že ani přesně nevěděl komu a kolik. Teď byl však opravdu v průšvihu, a peníze potřeboval stůj co stůj. Leovy gorily mu daly dostatečně najevo, že to jejich šéf myslí smrtelně vážně. Ještě teď si bolestivě třel modřiny, které měl všude po těle. Naklonil se k Pepíkovi.

„Jsem v průseru, kámo. Ty prachy ti vrátím, ale teď bych nutně potřeboval padesát táců." Pepík hvízdl.

„Tak padesát jo? Tolik prachů nemám, a i kdybych je měl, tak je nedám tobě. Ještě jedno?" David odmítavě mávl rukou. Byl zoufalý. Začal křičet.

„Ty prachy potřebuju, chápeš to?! Do týdne!" Pepík ani nezvedl pohled od další sklenice, kterou mezitím začal leštit. Na Davidovy výbuchy byl zvyklý, nereagoval proto a čekal, až se zase uklidní. Po chvíli zvedl hlavu a setkal se s jeho pohledem. Byl bílý jako stěna a klepal se po celém těle. Pepík se zamyslel. Vytáhl z kapsy u kalhot peněženku a vyndal z ní několik bankovek.

„Dva litry, víc nemám. Vem si to a vypadni." David vděčně stiskl v ruce peníze a současně i Pepíkovu dlaň.

„Máš to u mě kamaráde." Zvedl se a chystal se k odchodu, Pepíkův hlas ho však zadržel.

„Dave? Kde vezmeš ten zbytek? Doufám že ne tam, kde si myslím." David pokrčil rameny.

„Kdyby nebylo vyhnutí..."

„Tak to se opovaž," přerušil jej Pepík rázně. „Tvoje matka se už kvůli tobě zadlužila dost. Každá jiná na jejím místě by tě poslala do háje, ale ona ne. Tak si toho važ. Tvoje máma je anděl." David se usmál.

„Neboj, kámo, už po ní nebudu chtít ani halíř. Spolehni se." Odešel. Pepík chvíli přemýšlel a pak jen vážně pokýval hlavou. Tyhle sliby znal velmi dobře, a naneštěstí znal dobře i Davida.

  „...a tak zůstala Sněhurka bydlet v chaloupce se sedmi trpaslíky." četla Marie dětem pohádku o Sněhurce. Pracovala jako zdravotní sestra na dětském oddělení městské nemocnice, a když jí to pracovní povinnosti dovolily, snažila se malým pacientům jakkoli zpříjemnit chvíle strávené na lůžku. Ti za to měli „sestřičku Marušku" moc rádi, některým se mnohdy ani nechtělo z nemocnice domů, jak se jim tam líbilo. Marie děti milovala. Bylo smyslem jejího života se o ně starat, jak v mládí o syna Davida, tak i teď, v rámci své práce. Zrovna se chystala začít číst další část, když na dveře pokoje zaklepala mladá sestra Helena.

„Paní Marie, nezlobte se že ruším, ale někdo za vámi přišel. Prý váš syn." Marie se postavila a překvapeně povytáhla obočí.

„Můj syn? A kde je?"

„Nechala jsem ho čekat na sesterně." odpověděla Helena.

„Dobře. Díky Helenko," řekla Marie, a před odchodem mrkla na děti.

„Pokračování za deset minut, jo?" Děti s úsměvem přikývly. Byly zvědavé, jak to se Sněhurkou dopadne.

  Marie vyšla z pokoje a zamířila k sesterně. Ani nedoufala, že k ní Davida přivedly jiné důvody než obvykle, přesto jí něco uvnitř říkalo, že by ho neměla hned odsuzovat. Byl to její syn, a ona měla povinnost o něj pečovat a pomáhat mu v nouzi.

  David netrpělivě přešlapoval na místě. Když Marie vešla, objal ji.

„Ahoj mami" usmál se. „Doufám, že tě nezdržuju od práce."

„Práce počká," pokrčila rameny. „Proč jsi tady?" David se rozpačitě zadíval do země. Mlčel. Marie si povzdechla a otočila se k oknu. Sledovala větve stromů houpající se ve větru, a po chvíli tiše promluvila.

„Potřebuješ peníze?" David stiskl rty. Potřeboval. Celý týden je sháněl, nakonec se mu podařilo díky přátelům nashromáždit skoro deset tisíc. Většinu však utratil za drogy, heroin si opět začal vybírat svou daň. Leem určená lhůta měla skončit zítra, a on neměl ani pětinu toho, co mu dlužil. Matka byla jeho poslední naděje. Těžce polkl a přikývl. Marie si povzdechla.

„Kolik?" David na ni nešťastně pohlédl.

„Padesát tisíc." Zalapala po dechu. Tolik nečekala. Kde jen proboha přišel k tak velkému dluhu? Neptala se. Stejně by jí to neřekl. Už mnohokrát se ptala, na co stále potřebuje peníze, neřekl jí to nikdy. Už dávno to vzdala, jen doufala, že přijde zázrak, a David se třeba změní. Přistoupila ke stolku, a začala velkými kovovými nůžkami stříhat náplasti. Tato činnost ji uklidňovala, a dovolila jí přemýšlet s čistou hlavou. Stříhala, přemýšlela a jen jedním uchem poslouchala, co jí David říká. Tyto věty důvěrně znala. Že hledá práci, potřebuje na jídlo a na nájem, že peníze vrátí, jakmile začne vydělávat, že už je to naposledy... Pořád stejná písnička. Že je to naposledy? To říkal stále. A že peníze vrátí? Ze všeho, co mu kdy Marie půjčila, dosud nevrátil ani korunu.

„Mami?" oslovil ji David opatrně. Trhla sebou. Přitom všem byl stále jejím synem, jejím dítětem. Zadívala se do jeho očí. Viděla oči svého zesnulého manžela, Davidova otce. Náhle, jako záblesk přišly vzpomínky na Davidovo dětství, na den, kdy udělal svůj první krok, na den, kdy řekl své první slovo. Oči se jí zalily slzami. Po chvíli, když promluvila, přerušila Davida, který jí stále cosi vykládal.

„Možná, že bych ty peníze dokázala dát dohromady. V žádné bance mi už půjčku nedají, ve všech mám příliš velké dluhy. Prodám sekretář po babičce. Je to vzácná starožitnost, něco z toho bude." Při pomyšlení na sekretář, jedinou památku, kterou na babičku měla, ji bodlo u srdce. Nikdy jej nechtěla prodat, teď však neměla jinou možnost.

„Obvolám všechny své známé, jestli by nebyli ochotni nějaké peníze půjčit. Příští týden dostanu výplatu, z toho bych ti také mohla něco dát." Přestala stříhat, a přistoupila k synovi.

„Do měsíce bychom ty peníze mohli mít." usmála se povzbudivě. David na ni koukal, jako na zjevení. Dýchal ztěžka. Do měsíce? To snad ne! Všechno v něm vřelo. Zmocnil se ho náhlý a neovladatelný vztek. Rozkřičel se.

„Ale já ty prachy potřebuju hned! Rozumíš?! Hned! Jestli je hned nedostanu, jsem v prdeli! Kvůli tobě!" Marii ztuhl úsměv na rtech, šokovaně na něj zírala. Pomalu ustoupila.

„Já jsem ti chtěla pomoct," zašeptala se slzami v očích. „Udělám pro tebe první poslední, to přece víš. Ale vážně není v mých silách za jeden den sehnat padesát tisíc. To není v silách nikoho, natož..." Nedopověděla. David se rozčílil, popadl nůžky jimiž Marie stříhala náplasti, a zabodl jí je přímo do srdce. S vytřeštěnýma očima se zakymácela, a spadla na podlahu. Rudá krev prosakovala čistě bílým stejnokrojem, skvrna se v místě smrtelné rány stále zvětšovala. Marii se protočily oční panenky, a s posledním výdechem znehybněla. Ležela tam, s roztaženýma rukama, jako padlý anděl. David stál nad ní a třásl se vzteky. Byl znechucený tím, co mu matka řekla. Jak jen ji nenáviděl! Pod stolem objevil její ošuntělou kabelku, jejíž obsah vysypal na podlahu, vedle mrtvé matky. Rychle popadl klíče a peněženku. Nevěřil tomu, že je matka bez peněz. Otevřel dveře, a vyběhl ven. Utíkal pryč, aniž by si uvědomil, co vlastně udělal.

  Pršelo. Těžké dešťové kapky dopadaly na černé deštníky asi tuctu přítomných, a na víko velké dřevěné rakve. Ta stála na podstavci vedle otevřeného hrobu, kde již jeden člověk spočíval. Farář odříkával modlitbu, hustý déšť však jeho hlas snadno přehlušil.

  Všichni přítomní plakali. Prolévali slzy nad předčasně ukončeným životem ženy, která si takový konec nezasloužila, mezi nimi i sestra Helena. Tiše odříkávala s farářem modlitbu, přitom myslela na to, proč se takové věci dějí. Proč si lidé navzájem ubližují? Odpověď neznala. Jediné co věděla bylo to, že Mariin syn, ten grázl David, svou matku chladnokrevně zavraždil kvůli penězům, a pak zmizel. Všude ho hledali, policie po něm pátrala, bez úspěchu. Vypařil se, nikdo o něm nic nevěděl. Skutečnou pravdu však Helena neznala. Netušila, že David v matčině bytě žádné peníze nenašel, a že skončil v rukou Leových kumpánů. Utřela si slzy. To, co věděla s jistotou bylo, že člověka jako byla Marie už nikdy v životě nepotká, a že jí bude moc chybět.

  Když se rakev dotkla dna hrobu a přikryla ji vrstva hlíny, nebe se zatáhlo a rozpršelo se víc než předtím. To andělé truchlili nad ztrátou jednoho z nich.