Již drahný čas jsem nepocítil,
od života pohlazení na tvář,
ba ani jsem se nerozlítil,
když aura má ztrácela zář.

Hněvám se na svou tklivou mysl,
stýská si a naříká hlasitě,
trápí se, trápí pro nesmysl,
jsa sama churavá zarytě.

Ach kolik již rozvleklých let,
potácím se, snad padnu brzy,
v očích mi celý prošel svět,
jen jedno zbývá, jen slzy.

Mám rozum, nechci pro svět plakat,
plýtvat slzu pro marast vnějšího okolí,
musí mě však dusit a notně lekat,
že pro sebe neslzím - že mne nic nebolí.