|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jak chtěl bych být zase zpátky...
..na malém trakaři drncajícím po udusané cestě. Klapal a poskakoval jako malé hříbě a hrozil nás vyhodit ze sedla. Drželi jsme se jako klíšťata a smáli se. Smáli se jak jen se může smát bezstarostné dítě.
Ach babičko...
Byla jsi krásná...byla jsi krásná když jsi nás hubovala( vždycky s láskou v očích), když jsi nás posadila na trakař s trávou pro králíky..a my,... my jsme byli rytíři na nedobytném hradu. To bylo smíchu, když některý z nás spadl.
Babičko, víš, když jsi ráno brzo vstala, určitě brzo, se sluníčkem,(do lesa to bylo, alespoň pro nás, tuze, tuze daleko) a donesla hrníček borůvek na koláč...znělo tvé,, Vstáváme, vašnosti, bude poledne...,, spolu s upečeným koláčem... tak sladce... Ach babičko...Vřítili jsme se do malé chodby, kde voněla stáj s malou kravkou a hnali se na zahradu za stodolou. Tam bylo naše království. Stará jabloň, ořech, který sahal kamsi do nebes a třešně... i já, ač pětiletý chlap, jsem nosil náušničky z nich. A bříška, ta byla plná k prasknutí. Z dobrůtek od tebe. A z třešniček.
Večer jsme se ukládali do nadýchaných peřin, pod kterými nikdy nebyla zima. Byly plné nadraného peří, které jsi zdrhávala svýma starýma, upracovanýma rukama. Často jsme ti pomáhali. Jako malé děti.
A sny, co se pod tou duchnou zdály...ach, babičko... jak spával jsem tam rád....
Má zlatá babičko.. jak já jen vzpomínám.. babičko, stále tě mám rád.
|
|
|