Princezna bez lidského pochopení.

Někdo pohltil mé city.

Tiché, marnivé volání,

tam žiji bez svobody.

Podívej se mi do mých očí

Strach!!! A krev prokletých andělů,

co nám snesly spasení

ve formě, které nikdo nerozumí.

Uvěznili nás mezi kříšťalovými zdmi.

Nedobrovolně nám rozkázali lásku,

s nímž přikázali zrušit nám svobodu.

Princi, neznám tvojí tvář, tak proč mě zabíjíš.

Věčné čekání, kdy se objevíš.

Ten bol mě sráží na kolena.

Všechen splín prokletých očí lidu.

Umírají na strach a zradu.

Proč???

Abychom si žili v perlách a diamantech.

Hráli si na lásku, kterou jsme zapomněli  cítit.

Zabíjíš mě svými rozkazy.

Chci tě vnímat, jako bestiální hrůzu,

plnou rozkazů a trápení,

 avšak nedokážu probudit tu lásku.

Nechci šaty ze snů oblak,

korunku vykládanou padlými hvězdami barvenými karmínem.

Třpyt cetek a krámů pozlaceným zlem.

To není, co jsme si vysnili, jen tak nevypálíš zrak.

Udusit se v polštářích ze strachu

Nebo skočit do zapomnění rudých zdí.

Najít zapomnění v království Echelonu,

kde tvá duše stále neúnavně bdí.

Nemám odpovědí na hádanku,

když tě srazím tam dolů.

Nedokážu otočit ledabyle stránku,

když se mi srdce rozpadá na tisíce kousků.

Prosím přijď a slož jej, než zapomenu cítit tvůj žal a lásku.