Vykradači hrobů

Co o ní mohla říct. Nebyly jiné. Nebyly rozdílné jistě. Stolek. Židle. Rychlovarná konvice. Ne, nebyly jiné. Jistě. Vstala. Postavila vodu na  „kafe“.

Pozvala by ji dál, ale ona „kafe“ nepije. Z dálky zaslechla kostelní zvon. „O pět minut napřed“, poznamenala si na papír.Nebylo to důležité.  Nikdy

nic nebylo důležité. Co taky by mohlo připadat důležité básníkovi.   Otevřela okna v kuchyni do ulice a vyklonila se ven.   Ta stará   dole zas něco

štrikuje. Vypadala nemožně. Ve všem vypadala nemožně. „Dobrý den.“  Žena odhlédla od pletacích jehlic směrem k rozevřeným okenicícm.   Bílý

pes u jejích nohou pootočil hlavou a podíval se nahoru. Pak začala dělat, že ji neslyší.   Pes sklonil hlavu, a tak se zdálo,    jako by se z okna vůbec

nikdo nevykláněl. Jako kdyby „ty“ okna vůbec nebyly „otevřený“. Jako kdyby vůbec nebyla ulice a nebyl dům.

Protáhla se.   Chodidla v  modrých  pantoflích  jí  sjela tam a zpět. Napřímila se.   Voda se začala vařit a konvice se vypnula.   Vzala hrnek z linky.

Nasypala do něj rozpustnou kávu a zalila ji horkou vodou. Naproti na stěně viselo smaltované umyvadlo. Voda z něj nikdy netekla.Někdo k němu

zapomněl  přimontovat trubky.   Pak bylo všem líto ten krám vyhodit,   když už ho někdo přišrouboval,  a tak tam zůstalo viset čistě ze sentimentu.

Posadila se ke stolu.Všechno ji poslední dobou „sralo“.Škola, peníze, kluci, co se na ní vykašlali, kamarádi, co umřeli, lidi kolem.Měla o čem psát.

Pořád měla o čem psát.

Básníci. Básníci jsou jako vykradači hrobů, Janele. Pod povrchem literatury je jenom příběh a já jsem jeho hrob.

Pozvala by ji dál, ale ona stejně „kafe“ nepije!