|
Vypravěč
“OCHRÁNCI POŘÁDKU PÁTRAJÍ PO NARUŠITELI ŘÁDU.
Policisté našeho města jsou na stopě nebezpečnému individuu, které podrývá soudržnost společnosti...”
Mechanicky v článku opravil chyby a nepřítomně odeslal korekturu. Zapálil si cigaretu, opřel se a s unaveným úsměvem zavřel oči. Deset minut přestávka. Ruch redakce se kamsi vytratil.
***
Pohledný mladý muž vstoupil do zakouřené hospůdky. Odložil černý kabát s odznakem Strany Pokroku a sedl si ke stolu v koutě. Rozvážným krokem se pohybující hospodský se přikolébal s jídelním lístkem. Vážně se tvářící návštěvník zvolil namátkou jednu z nabízených položek a objednal si Nealko. Vytáhl z kapsy noviny. Přejel očima potemnělý lokál a jeho pohled utkvěl na dlouhém stole při zadní stěně. Kultivovaný tichý hlas kohosi v úplně tmavém rohu se nevtíravě nesl místností. Teprve teď si všiml, jaké je kolem ticho. Zaposlouchal se do projevu neznámého.
Majitel hospody vytrvale nosil ke stolu další sklenice piva. Po pár minutách s přáním dobré chuti naservíroval mladíkovi večeři. Kouřem se vznášela slova hlasu z temného kouta.
Ocitl se v zšeřelém lese, listí se chvělo v sychravém větru. Proti své vůli se otřásl. V měsíčním světle se leskla mokrá tráva palouku a nad ní se ve svém tanci vznášely nezemsky bledé víly. Tóny jemné hudby vedly jejich pohyby. Obraz se změnil. Krvácející muž nesl kříž hlučícím davem. Slunce nemilosrdně pálilo do pancířů stráže. Lidé pokřikovali. Cizinec klesající pod svým břemenem kráčel vytrvale a nevyhnutelně dál...
Kouzlo se rozplynulo. Místo v rohu bylo prázdné. Kolem mladíka zavířil černý plášť s šedou podšívkou. Závan vzduchu z ulice se prohnal kolem stolu.
Mladík se probral z tranzu. Před ním stál talíř s vystydlým jídlem. V ruce stále držel noviny. V lokále se opět rozproudil hovor. Zprvu mírný, ale nabírající na síle.
Chopil se příboru a při žvýkání prvního sousta (docela chutného) padl jeho zrak na článek na titulní straně. “OCHRÁNCI POŘÁDKU PÁTRAJÍ PO NARUŠITELI ŘÁDU.” Bleskově prolétl text. Hrklo v něm. Očarování bylo zcela zlomeno. Chvěl se vztekem a odporem. Odstrčil talíř. Potlačil třas. A kývl na hospodského. Vládce pípy přimhouřil oči na srozuměnou, dotočil poslední pivo a cestou k mladíkovi postavil tác se sklenicemi na dlouhý stůl u zadní stěny. Několik rukou je ihned rozebralo a rozmístilo před žíznivá hrdla. Dlouhý knír vlnící se s každým krokem se přesunul k čekajícímu talíři s nedojedeným gulášem. Svalnatá potetovaná ruka jej zvedla a masa se začala s pokrčením ramen, nad předpokládanou zhýčkaností chuťových buněk zákazníka, otáčet k odchodu.
“Kdo to byl?” zeptal se mladík. Slova v sobě nesla notnou dávku rozkazu.
“Občas sem přijde. Lidi ho maji rádi.” Panovačný tón ignoroval.
“To, co tu vykládá, je jasné porušování zákona.”
“Vážně?” Led.
“Už před dvaceti lety Strana zakázala tyhle nesmysly. Odvádí to lidi od práce a...” Přesvědčivě. A přesvědčeně.
“Mě třeba ne. A když se vám to nelíbí, změňte lokál.”
Tvář s knírem ztvrdla. Zachmuřený pohled hospody.
Hodil na stůl několik mincí a zvedl se.
“Ohlásím to na policii.”
“Poslužte si.” Knír se otočil k hostům: “Byl tady někdo, co by vykládal něco divnýho?” Zcela vážný sborový pohyb hlav zleva doprava.
“Tak vidíte, příteli.”
Práskl dveřmi.
***
“POLICIE STÁLE PÁTRÁ PO NARUŠITELI.”
***
Každý večer čekal před hospodou a hlídal všechny příchozí. Uplynuly dva týdny. Skoro to vzdal.
Náhle se z uličky vynořila postava v dlouhém černém plášti přes ramena. Do tváře příchozímu neviděl, ale byl si jist. Neznámý vstoupil do hospody. Už už chtěl zavolat policii, ale uvědomil si, že by zločince nemohl identifikovat. Odhodlaně vstoupil do místnosti.
Podíval se k nálevnímu pultu. Hospodský nad jeho příchodem nehnul ani brvou.
V setmělém rohu seděla postava se sklenkou vína v ruce. Tváře byly obrácené k půllitrům. Bleskl zapalovač. Plamínek na okamžik ozářil postavu v plášti.
Mladík sebou trhl. Místo obličeje zel pouze černý ovál. Šok odezněl. Podvratný živel používal policejní masku! Zvedla se v něm vlna frustrace, bezmocného vzteku. Do bouře v jeho mysli prorazil tichý hlas. Automaticky si sedl k nejbližšímu stolu. Hostinský před něj postavil pivo. Nepřítomně se napil.
Fialová obloha, mraky ženoucí se přes zuby hor. Přízraky tmy pádící údolím. Orel kroužící na svých mocných křídlech. Svět převalující se v hlubině pod ním. Prožitek střemhlavého pádu…
...Kapky vodní tříště a duha mihotající se nad kameny vodopádu. Křik ptáků, muž s harpunou loví ryby v průzračné řece.
Neznámý byl pryč. Tři prázdné sklenice na stole. Mírně se točící hlava. Beze slova zaplatil a odešel.
Venku se rovnováha vrátila. Chladně kalkuloval. Ano. Oznámí to. Neznámý musí být zatčen. Vždyť i on si na chvíli pomyslel, že by život mohl být krásný i bez Strany, bez autority těch, kteří chtějí naše dobro prostřednictvím řádu. Zděsil se dosahu té zvrácenosti: Kdo ví, kolik ten narušitel – ano, NARUŠITEL! - už zmátl občanů. Třeba ten hostinský...
***
“NARUŠITEL ŘÁDU STÁLE UNIKÁ.
POMOZTE I VY DOPADNOUT NEPŘÍTELE STÁTU.”
***
Všechno spálili, všechno, co nebylo napsáno se svolením Strany. Zakázali. Jako v Bradburyho 451° Fahrenheita. Potěžkal knihu v ruce. Ano, to by pro dnešek bylo vhodné. A ještě Bibli. A Muže z vysokého zámku. Sedl si do křesla a začal listovat knihami. Dělal si poznámky do notesu.
Když se setmělo, schoval knihy zpět do bedničky a zasunul ji pod podlahu. Vrátil desku i gumový plát zpět na místo. Zkusmo dupl. Nic. Žádné zadunění. Perfektní... Strčil zápisník do kapsy u kabátu a vyšel do ulic.
***
Stál opřený o zeď a snažil se očima proniknout bílou tmu. Přešlapoval ve sněhu. Už deset dní. V hospodě sice sedělo několik policistů a další byli nablízku, ale on chtěl být při tom. Zakřupal sníh.
Napjal se. Ano. Ten plášť znal. Stiskl tlačítko volače v kapse. Tiché pípnutí v odpověď.
Když byl narušitel klidu občanů už jen pár kroků ode dveří, zpoza rohu vyrazily tři postavy. Do ulice vylétl paprsek světla, z lokálu vyšli dva další. Neznámý se zastavil. Ruce v kapsách.
“Ve jménu Strany, stůj!” přikázal jeden z tajných.
Blikla baterka. Hleděli do tváře muže něco po dvacítce. Unavený úsměv, vyrovnaný výraz. Zářící šedé oči neomylně spočinuly na mládenci stojícím ve stínu. Koutky úst se sotva znatelně ještě o trochu povytáhly.
“Ano?”
Hleděli si z očí do očí. Udavači přejel po zádech mráz. Hromová rána. Ale to slyšel jen on. Cosi uvnitř se zbortilo.
“Pomalu vyndejte ruce z kapes.”
Plynulým pohybem vytáhl zapalovač v jedné a cigaretu v druhé pěsti. Zapálil si. Upustil zapalovač na chodník. Kovově to cinklo.
“Prohledejte ho.”
Zvedl paže, aby jim usnadnil práci.
Hledače blikaly zeleně.
“Je čistej.”
“Půjdete s námi.”
“To asi nepůjde.”
Velitel ztuhl. Zkroutili mu ruce za záda. Rána pěstí. Ani nemrkl.
“Ty parchante, se mnou si hrát nebudeš. Však už z tebe přiznání vymlátíme.”
“Pochybuji.” Zcela nečekaně, absolutní klid a náhle akce, cigareta padá k zemi, vyškubl ruce z rukávů a jediným švihem poslal policistu k zemi. Opět znehybněl.
Grimasa a v pravici velitele se objevil revolver. Čtyři muži narušitele znehybnili.
“Tak to by stačilo. Půjdeš po dobrém, nebo po zlém!” Třásl se.
Neveselý úsměv, trhnutí.
Tlumený výstřel, spíše prsknutí.
Zhroutil se. Pustili ho.
Rozkašlal se. Černé skvrnky potřísnily bílý poprašek.
“Slepče.” V tom slově, v jeho pohledu nebyla nenávist, jen nekonečný smutek. Hlava klesla.
“Odneste ho.”
Čtveřice i se svým břemenem zmizela ve vedlejší ulici. Ruka řádu obrátila svou pozornost k pobledlému mladíkovi: “Strana je vám vděčna za vaši pomoc. Děláte ve zbrojních závodech, kreslič, ano?”
Kývl.
“No, možná, že brzy budete náměstkem ředitele. To už posoudí jiní. Na tohle zapomeňte.”
Nastavil dlaň.
Mladík mu podal volač.
“Hoďte ten hadr někam do popelnice,” ukázal ochránce pořádku na plášť, který zůstal jako jediná věc po tom, kdo ještě před chvílí právě tady jednal, bránil, stál.
Sehnul se pro zapalovač.
“Hezká věcička.” A ochránce zákona strčil zapalovač do kapsy, otočil se a odcházel.
Za rohem naskočil motor. Zvuk se vzdaloval, až utichl docela.
Zvedl zmačkaný plášť. Cosi vypadlo na zem. Zápisník. Nepřítomně jej otevřel.
“Věděl, kdo ho zradí...
Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu. (Jan 13, 11. 18)”
“Vezmi svých ubohých třicet stříbrných, cenu člověka...”
Oči začaly pálit. Požárník, který se jednou podíval do knihy, kterou měl spálit. Exploze v mozku. A bylo toho víc. Četl v mdlém přísvitu a horečnatě přeskakoval řádky. Světlo.
Hleděl vzhůru k noční obloze. Navlékl si přes bundu plášť. Notes strčil do kapsy. Bylo v ní cosi hranatého, tvrdého. Podržel předmět proti světlu vzdálené lampy. Policejní maska. Trpce si povzdechl a zavěsil ji pod klopu kabátu.
Stiskl spínač a vešel do hospody.
Zamířil ke stolu u zadní zdi. Masivní dřevěné křeslo v čele bylo volné. Kývl na výčepního:
“Víno, červené.”
Usadil se v zšeřelém koutě. Tváře podél desky se obrátily k němu. Kývl na pozdrav. Odpovědí jen nedočkavé pohledy. Hospodský před něj postavil sklenku. Sáhl pro zápisník. Špatná kapsa. Položil před sebe krabičku cigaret. Škrtnutí. Soused po levici mu chtěl připálit. Nadechl se a vytáhl cigaretu.
“Díky.” Zdráhavě potáhl.
Zvládl to.
Druhý pokus. Rozevřel zápisník. Několikrát nasucho polkl. A začal číst. Nejprve váhavě, chraplavě, s pomlkami. Nevadilo jim to. Osmělil se. Snažil se napodobit kultivovaný projev neznámého. Struktura poznámek mu pomáhala. Neznal spoustu z toho, co četl. Ale jak procítěně přednášel, začínal chápat smysl slov, která přeléval z papíru do kouře v místnosti.
Mluvil o zradě, marnosti, zoufalství, lásce, naději. A potom si vzpomněl na dávno pohřbené pohádky, které mu vyprávěla jeho babička. Kdysi je miloval, potom nenáviděl. Teď je sám napřeskáčku vytahoval ze zákoutí paměti. Přibarvoval, měnil, proplétal. Cítil slzy na tvářích. Nebyly jediné. Muži sedící kolem brečeli do piva a pili ten hořko-slaný nálev vzpomínek. Mluvil o odhodlání, oběti a pochopení. Přerodu, smrti a vzkříšení. Popsal fénixe vstávajícího z popela. Živějšího než kdy předtím. V pohybu. V plameni. Rudého jako krev.
Jako úžasná kaluž, do které venku tiše padal sníh.
| 
