Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 23.12.
Vlasta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Smlouva s ďáblem
Autor: Sumec55 (Občasný) - publikováno 23.7.2008 (17:22:22)

Smlouva s ďáblem

 

Krvavě rudé slunce se pomalu klonilo k západu. Jeho pohasínající paprsky zbarvily celý svět do oranžova. Rozplývaly se ve skleněných tabulkách zavřených oken, takže budovy vypadaly, jako kdyby je zachvátily plameny. Velké kovové pláty, které tvořily střechy fabrik v průmyslové čtvrti, se zase jakoby proměnily v rozpálené plotny, pod nimiž pulzovalo obrovské ohnivé srdce. Tápavé prsty lhostejného slunečního boha načechrávaly peří holubům hřadujícím na vysokých střechách a proplétaly se mezi sloupy dýmu, které vycházely ze štíhlých továrních komínů. Od jemných částeček kouře se odráželo světlo, a tak se zdálo, že továrny vypouštějí do oblohy zlatý déšť.

Nadpřirozené síly si odjakživa potrpí na určitou pompéznost. Nemohou se zkrátka zjevit ve dvě odpoledne, kdy se lidé probouzejí z pauzy po obědě. Ale když je zalévá rudé světlo, které proudí okenicemi do místnosti jako ohnivá řeka, je efekt zcela jiný.

„Přišel čas na splátku,“ pronesl suchý a klapavý záhrobní hlas. „Máš na to dva dny. Pak přijdeme znovu.“

 

Před honosným domem zastavila drožka. Vyskočil z ní šlachovitý mladík s hlodavčím obličejem a přistoupil ke dveřím domu. Mohutným mosazným klepadlem do nich několikrát udeřil a vyčkával. Sice se již setmělo, ale mladík věděl, že doktor je zvyklý, že se po něm lidé shánějí i v pozdních nočních hodinách. Koneckonců, všechny nemoci si pro své propuknutí zpravidla vybírají tu nejnepříhodnější dobu.

Netrvalo dlouho a doktorův sluha mladíkovi otevřel.

„Potřebuji mluvit s doktorem,“ vysvětlil chvatně. „Poslal mě lord Baudelaire.“

Tím odpověděl na všechno, co sluha potřeboval vědět, a byl vpuštěn dovnitř. Neocitl se v doktorově domě poprvé. Věděl tudíž, kde je jeho pracovna, a rychle tam zamířil.

Doktor Hastings byl jako obvykle zabořen do svých lejster, v ruce držel husí brk, z něhož líně odkapával inkoust. Společnost mu dělalo několik kostlivců s prázdnými výrazy a skříně, v jejichž útrobách dlely zástupy prastarých lékařských knih a grimoárů. Na druhé straně místnosti plápolal v krbu oheň, plameny podobné ještěrčím jazykům olizovaly zčernalá polena.

Doktor byl malý holohlavý mužík s hustým sumčím knírem. Na nose mu seděly brýle s kulatými obroučkami a vždy chodil velice způsobile oblečen. Sám sebe považoval za muže, kterého nic nerozhází a který se prostě popere s tím, co mu osud přinese. Nikdy nekladl zbytečné otázky a byl ryze pragmatický. Okolí jej vnímalo jako neotřesitelnou autoritu, moudrého rádce, na něhož se lze ve všem spolehnout.

„Dále,“ řekl, když kdosi zaklepal na dveře.

Dovnitř vstoupil vysoký mladík s krysím obličejem a lehce se uklonil. „Posílá mě lord Baudelaire,“ objasnil důvod své přítomnosti.

Doktor ihned odtrhl své oči od starého svitku pergamenu, který právě žmoulal v ruce, a zpozorněl. „Copak? Zaskočila snad jeho lordstvo nějaká zlá nemoc? V tom případě okamžitě vyrážím. Zdraví je cenná věc, čím dříve se problém podchytí a zabrání se jeho rozšíření, tím lépe.“

Mladík jej však rychle vyvedl z omylu. Lord  se zatím těší dobrému zdraví, vysvětloval, a neshání se po lékařské péči, s doktorem si chce popovídat coby odborníkem přes anatomii, vyhlášeným znalcem lidského korpusu, té křehké schránky, v níž duše smrtelníka trpělivě přečkává muka slzavého údolí. Doktor tedy nemusí nijak spěchat.

„Člověče, podívejte se, kolik je hodin,“ zamračil se doktor. „Ať si říká kdo chce, co chce, jeho lordstvo mě potřebuje naléhavě, jinak by pro mě nevypravilo posla za tmy. Přátelské posezení a debata o lidském těle? Vsadím se, že něco se vetřelo do lordovy mysli přesně tak, jako ona bájná žába, když zasedla pramen ve studni. A teď mu to nedá spát. Nechť tedy ukojím lordovu zvědavost co nejdříve.“

Vstal a popadl několik příruček o lidském těle. Naházel je do své brašny a tu pak podal mladíkovi. Přece se s ní nebude sám tahat, když mu je nablízku pomocná ruka. Pak sešli po schodech do přízemí.

„Venku na nás čeká kočár, pane,“ prohodil mladík.

Doktor přikývl a otevřel domovní dveře. Město ovládla tma, slunce se už definitivně stáhlo z oblohy. Kočí proto rozvěsil po obvodu drožky lampiony a zažhnul v nich světlo.

Nastoupili a vyrazili na cestu.

 

Sídlo lorda Baudelaira bylo utopené uprostřed města, zleva i zprava se k němu tísnily domy bohatých měšťanů. Zdálo se, že to snáší s určitou nelibostí. Veliká okna vypadala jako smutné oči, hledící kamsi daleko v čase i prostoru, tesknící po ztracené volnosti.

Klapot kopyt utichl. „Jsme na místě,“ oznámil kočí a doktor vystoupil. Mladík s krysí tváří zašátral v kapse a vytáhl odsud malý váček s penězi. Kočí přijal svůj honorář a on i jeho kočár po chvíli zmizeli ve tmě. Zůstal jen pochmurný mlaskavý zvuk, jako kdyby ulicí kráčela kostnatá smrt, a i ten nakonec umlkl.

„Nuže, vejděmež,“ řekl mladík. „Nebudeme tu přeci postávat a polykat prázdné ticho, zatímco uvnitř lordovy mysli víří nezodpovězené otázky ohledně stavby lidského těla. Je nutno poznávat svět a nejlépe je začít tam, kde všechno započalo, u corps humain, že?“

„Zcela správně,“ přikývl doktor.

Dveře jim otevřel lordův sluha, který vypadal poněkud nervózně. „Jeho lordstvo vás již napjatě očekává, pane.“

Vstupní sál měl za úkol ohromit. Díky drobnému optickému klamu se místnost jevila vyšší a větší, než ve skutečnosti byla. Jako kdyby si tak sídlo kompenzovalo, že je zvnějšku utlačováno okolními domy - na protest se rozpínalo zde uvnitř a s výsměchem popíralo zákony prostoru.

Po stěnách visely obrazy, většinou s motivy soužících se lidí. Navzdory tomu, že si lord Baudelaire liboval v morbidním umění, měl však velice veselou náturu. Podobizny mučedníků doprovázelo několik vycpaných a znuděně se tvářících zvířat. S prázdným výrazem hleděl skrze doktora mohutný los a přemýšlel o bytí a nebytí a o tom, kde dlí jeho ztracené, dekapitované tělo.

„Lord Baudelaire čeká v Předním salonu,“ oznámil sluha doktorovi, „ukáži vám cestu.“ To však nebylo třeba, neboť doktor byl v Baudelairově sídle častým hostem.

„Vím, kde to je,“ odbyl sluhu, přebral od hlodavčího mladíka svou brašnu a rychlým krokem se vydal na pomoc ztrápené mysli lorda Baudelaira.

Vstoupil do vysoké kruhové místnosti, která byla zčásti lordovou knihovnou. Po obvodu salonu se táhla řada dřevěných regálů s abecedně seřazenými svazky, které pocházely od autorů z celého světa a zabývaly se rozmanitými tématy. Sbírka knih byla jednou z lordových chloub.

A tam seděl. Za malým konferenčním stolkem, v křesle nemálo podobném trůnu. V pozadí stály jako sloužící s vějíři dvě okrasné, cykasovité palmy. Dlouhé vlasy splývaly lordovi po ramena, ve tváři měl pánovitý výraz. Jinak hezký obličej mu hyzdil velký hákovitý nos.

„Vítám vás, doktore!“ zvolalo jeho lordstvo a povstalo.

Doktor se lehce uklonil.

„Posaďte se.“ Lord ukázal na přistavenou židli. „Věděl jsem, že přijdete rovnou,“ řekl s úsměvem. „Na vás je spolehnutí.“

Doktor přikývl „Děkuji, lorde. Mou zásadou je být stále připraven.“

„Dáte si něco k pití?“

„Ne, děkuji. Spíše mi povězte, co vás tíží. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že sháníte odborníka na  lidskou anatomii…“

„Máte pravdu, asi bychom měli rovnou přistoupit k jádru věci. Čas utíká.“ Baudelairův úsměv povadl, nahradil jej velice vážný výraz. Pak se lord rozhlédl, jestli jejich rozhovor neposlouchá některý ze sluhů, a když se ujistil, že ne, zeptal se doktora tichým hlasem: „Jste dobrý křesťan?“

Doktor nadzvedl obočí. „Kam směřuje tato otázka?“

„Víte, kdysi, když jsem byl mladý a pošetilý, upsal jsem se ďáblu. Nemyslím to nijak metaforicky. Vskutku jsem spatřil onu bezednou hlubinu satanových očí.“ Na chvíli se odmlčel. „Jak víte, mí předci byli prostí lidé, obyčejní a neurození. To až já jsem byl povýšen do šlechtického stavu. Vyhrabal jsem se z ničeho, ze dna jsem vyplaval na povrch. Dopomohla mi k tomu právě smlouva s ďáblem.“ Vrhl na doktora tázavý pohled.

Muž vědy zachovával kamennou tvář.

„Věříte mi, příteli?“

Doktor přikývl. „Ovšemže. Jaké bylo znění smlouvy?“

Šlechtic se smutně pousmál. „Dlužím knížeti pekelnému jednu libru svého masa. Přesně tak, ano, do slova a do písmene. Jednu libru svého masa, má duše však zato unikne propasti inferna. Ach, příteli, jak šel čas, pomalu jsem na naši dohodu začal zapomínat, když tu se objevili pekelní vymahači dluhů. Prý nadešel termín splátky, uplynulo dohodnutých třicet let.“

„A dál?“

„Žádám vás příteli, abyste mi pomohl vybrat jednu libru masa z mého těla, kterou mohu postrádat. Je mi pětačtyřicet, mám ještě velkou část života před sebou. Nechci být tedy zmrzačený. Čím méně citelný zásah, tím lépe. Pochopitelně se vám štědře odměním…“

Doktor si povzdychl. „Rozumím-li tomu správně, mám z vás tedy odřezávat nepotřebné kousky těla, jako když se z libové  flákoty odkrajuje tlusté maso?“

„Teď jste to pěkně vystihl,“ zasmál se sir. „Příčí se vám ta představa?“

„Ne, je jen… zvláštní.“

„Jste úžasný člověk,“ řekl uznale lord. „Fascinuje mě váš stoický klid, jste hrdý útes uprostřed rozbouřeného moře, příteli. Kterýkoliv jiný doktor by tuto práci nevzal.“ Chvíli na doktora zkoumavě hleděl. „Nad čím přemýšlíte?“

„Napadlo mě: jak se vlastně kupec Antonio vymanil ze spárů zvráceného Shylocka?“

Lord věnoval doktorovi kyselý pohled. „Zbavil se ho právními kličkami a vytáčkami u soudu. Mám však pocit, že s právnickou logikou toho proti satanovi příliš nezmůžu. Krom toho nemám v plánu neplnit sliby. To se neshoduje s mým smyslem pro čest. A nebyl to navíc vůbec špatný obchod.“ Pokrčil rameny. „Nedá se nic dělat. No tak, povězte, z jakých nepotřebných částí těla by se dalo poskládat pět set gramů?“

Doktor se zamyslel. „Je tu, ehm, jedna určitá část lidského těla, kterou bychom se, inu, k váze jedné libry poměrně výrazně přiblížili, aspoň myslím.“

Lordovy rysy se stáhly do rozezlené grimasy. „Tak na tu část lidského těla honem zapomeňte. Máte mě snad za nějakého zpropadeného eunucha?“

„Dobrá.“ Doktor omluvně rozpřáhl ruce. „Mohl bych vám vyoperovat jednu ledvinu. To by vás nemělo v životě nijak omezovat, s jednou ledvinou toho člověk zmůže tolik, co se dvěma.“

„Skvělé,“ zatleskal lord. „A kolikpak váží taková ledvina?“

„Přiznám se, že nevím. Ale určitě ne více než půl libry.“

„Tak tedy přemýšlejme dál. Co prsty u nohou?“

Doktor zavrtěl hlavou. „Možná prostředníčky, ale zbytek musí zůstat. Prsty u nohou jsou, ač se to nezná, velmi důležité pro vaši rovnováhu. Bez nich byste nemohl chodit.“

„Dobrá. Takže dva prostředníčky a ledvina. Pokračujme dál. Bez jakých dalších vnitřností se obejdu?“

Doktor zaváhal. „Mohu vám z těla vyjmout ještě apendix, ale myslím, že jeho váha je mizivá. Nadějně ovšem vypadá slezina. Je to podivné. Nikdy jsem se na lidské orgány nedíval z hlediska váhy.“

Lord Baudelaire přemýšlel, procházel jednotlivé partie svého těla a náhle se zachmuřil. „Myslíte, že ledvinu lze počítat jako kus masa?“

„Milý příteli, nutíte mě hledět na lidskou anatomii ze zcela nezvyklých úhlů. Budu k vám upřímný - s pekelníky jsem se nikdy nesetkal, nevidím do jejich psychiky. Za tu spoustu let nerozumím ani mysli lidské, natožpak té čertovské. Chcete po mě věci, které jsou absolutně… nestandardní.“

„Ano - a protože jde o nadstandard, dostanete dobře zaplaceno,“ souhlasil lord.

„Zkrátka doufejte, že satan o ledvinách smýšlí jako o kusech masa. Ale raději byste se měl modlit. To je to nejlepší, co vám mohu poradit. Nebo se můžete pokusit podvádět.“

Lord Baudelaire rázně zavrtěl hlavou. „Modlitba mi krk nezachrání. Vyoperujte mi ledvinu. Co jiného zbývá? Rozhodně se nebudu snažit o podvod. Vzpomeňte, jak dopadl Prométheus, když se vysmíval Diovi. Satan mě přiková ke kameni a orel Ethon mi místo jater bude vyklovávat ledviny. O takový osud nestojím.“

„Takže budeme operovat,“ shrnul situaci doktor. „Kolik vám pekelníci dali času?“

„Dva dny.“

Doktor hvízdl. „Pak si tedy musíme setsakramentsky, Bůh odpusť, pospíšit.“

 

Mladík s krysím obličejem se prohýbal pod vahou svého nákladu. Ztěžka oddychoval a dosti nevybíravě proklínal v duchu doktora Hastingse. Před zraky Otce, Syna i Ducha svatého jej nařkl z těch nejhorších hříchů a zločinů.

„Děkuji vám, příteli,“ pronesl doktor, když konečně dosáhli svého cíle, komnaty, kterou zvolil jako operační sál. To totiž byla další lordova podmínka - když už zemřít, tak u sebe doma. Odmítl, když mu doktor nabízel svou ordinaci. „Zde můžete položit své břemeno. Jsem vám vděčen za vaši nezištnou pomoc.“

Mladík cosi popuzeně zamručel a odešel. Doktor si klekl k hromadě lékařských spisů a začal se jimi probírat. Tohle bude jeho chirurgický majstrštyk, jestli se ovšem vydaří. Vybral několik svazků a začetl se do nich.

Ledvina čili nefra čili ren je párový orgán lidský. Leží v dutině břišní, slouží k čištění krve a k výrobě moči. Tvarem připomíná nenarozený plod či phaseolus vulgaris…

Lépe, když si všechno zopakuje. Doktor byl názoru, že učit a vzdělávat by se měl člověk po celý život. Čas od času si shrnout, co všechno vlastně ví, a vzkřísit zapadlé vědomosti z dávných studií. S úsměvem si vzpomněl na školní léta, když je profesor učil lidskou anatomii na vykuchaném praseti.

Otočil se. Ve dveřích stál lord Baudelaire a nervózně se kousal do rtu.

„Bude to nebezpečná operace?“

„Velmi nebezpečná,“ ujistil ho doktor. „Možná budete několik dní v bezvědomí a zotavovat se budete aspoň pár týdnů.“

Lord se vylekal. „Ale to pak nebudu moci předat své maso pekelným vymahačům!“

Doktor Hastings se usmál. „Nebojte se, udělám to za vás.“ Koneckonců, pomyslel, Bůh mi odpustí, ale takovou úžasnou šanci stanout tváří v tvář služebníkům pekla si nesmím nechat proklouznout mezi prsty. „Můžete mi to všechno svěřit.“

„Ach, jste opravdový přítel, doktore,“ zvolal lord.

„Není zač.“ Doktor mávl rukou a dál se věnoval svým spisům.

 

Nadešla hodina H. Původně prázdná, nepoužívaná komnata se přes noc proměnila ve vybavený operační sál. Kromě doktora a lorda zde byl ještě mladičký Parsifal, který se u doktora zaučoval. Dnes měl být poprvé přítomný náročnému chirurgickému zákroku.

„Nyní vás uspím, lorde,“ řekl doktor takřka s pompou, „rozlučte se svou levou ledvinou, slezinou, apendixem, ušními lalůčky, prsty na noze a částí masa z oblasti stehen a hýždí. Dle mých výpočtů by nám to mělo dát dohromady přesně jednu libru. Co vy na to?“

„Náhle jsem si to všechno uvědomil. Uspěte mě, příteli, nebo zde vyprázdním obsah svého žaludku. Uspěte mě a nechejte mě napospas mým snům.“

Doktor zavrtěl hlavou. „To asi těžko, žádné sny se vám totiž zdát nebudou.“

Jehla hladce vplula po lordovu kůži a vypustila svůj omamný obsah do lordovy ušlechtilé modré krve.

Pustili se do práce. Mladý Parsifal měl překvapivě silný žaludek. Vždy, když doktor něco potřeboval, jeho učedník mu hbitě vypomohl. Odstraněné části lordova těla vkládali do připravené kádě s ledem. Nebudou přeci knížeti Luciferovi předkládat nějaké shnilé odřezky!

Neměli ponětí o čase. Hodiny kolem nich plynuly, ale oni se protentokrát vymanili z pout času. Vnímali pouze svou práci. Skončili asi v deset hodin večer a jakmile doktor Parsifalovi řekl, že už si poradí bez něj, hoch usnul jako lusknutím prstů přímo na podlaze.

Hodinu a půl seděl doktor u lordova lůžka, a když se ubezpečil, že jeho stav je stabilizovaný, popadl káď s ledem a vešel do Předního salonu. Podíval se na své kapesní hodinky a vyčkával.

Na sekundu přesně, jen co odbila dvanáctá, se uprostřed kruhové místnosti zhmotnily čtyři postavy. Stály zcela nehnutě a ve svých černých sametových pláštích vypadaly jako vrány nebo netopýři. Do salonu s sebou přinesly zápach síry.

Ticho doktora unavovalo, a tak promluvil: „Těší mě, ctění pánové pekelní.“ Ukázal na káď s lordovými vnitřnostmi. „Tímto lord Baudelaire splácí svůj dl…“

„Máme tu čest s doktorem Trevorem Hastingsem?“ skočil mu do řeči jeden z poslů inferna.

Doktor pomalu přikývl. „Jsem to já, v celé své kráse,“ řekl znaveně. „Zde leží libra lordova masa. Doufám, že se nebude třeba handrkovat o tom, co je a co není maso.“

„To určitě ne,“ pronesl éterickým hlasem další zplozenec pekla. „Jsme přeci rozumné bytosti a nebudeme se hádat kvůli malichernostem. Baudelairův dluh je smazán. Jeho výsost však projevila zájem o někoho jiného - o vaši maličkost.“

Doktor překvapeně zamžikal. „O mě?“ Vždycky předpokládal, že za své skutky vůči svým bližním má už teď v nebi rezervované kupé. Nebo snad ne? „V jakém kontextu se o mě kníže Lucifer zmínil?“

„Uchvátilo ho vaše chirurgické umění. Celou dobu vás sledoval. Posílá vzkaz, v němž vám nabízí, abyste se stal jeho dvorním lékařem.“

Sám sebe považoval doktor za muže, kterého nic nerozhází. Toto jej však zaskočilo.

„Ach,“ nevěděl co říct, „jsem poctěn takovou nabídkou, ale prozatím mě k sobě váže tento svět. Mám ještě spoustu úkolů. Ale kdyby snad knížete cokoliv tížilo, rád mu pomohu.“

Pekelní poslové chvíli mlčeli a pak jako jeden muž přikývli. „Vyřídíme jeho výsosti vaši odpověď. Loučíme se s vámi, doktore Hastingsi.“ A s těmi slovy zmizeli.

 

O dva dny později se lord Baudelaire probral. Otevřel oči a udeřilo ho do nich světlo. Cítil se, cítil se zvláštně… o jednu libru lehčí.

„Jak proběhla splátka dluhu?“ zeptal se s námahou.

Doktor Hastings odpověděl s podivným úsměvem. „Vše je v naprostém pořádku. Dluh byl smazán. O knížeti pekelném už nikdy neuslyšíte.“

Lord Baudelaire si oddychl, zavřel oči a znovu se ponořil do klidného moře spánku.  



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter