Okno v prvním patře potemnělo jen chvíli poté, co jsem stiskl tlačítko zvonku. Vlnění závěsu, pak se měsíční světlo odrazilo na jeho tváři. Musel jsem se usmát. Představoval jsem si ho, jak zmateně pobíhá po místnosti, naráží do nábytku, tápe a snaží se uklidit. Naprostá panika, jako když onanující chlapec zaslechne klíč v zámku. Začal jsem v duchu počítat.

Minuta a dvacet tři sekund. Byl ještě celý zadýchaný. Nedůvěřivě si mě prohlížel a nevypadalo to, že by chtěl dveře otevřít víc, než dovoloval bezpečností řetízek. Srágora… Z inventáře úsměvů jsem vytáhl ten co možná nejpřívětivější. „Robert Körper?“ zeptal jsem se.

„Jo. Co tu chcete?“

„Vás,“ řekl jsem a pak se zasmál, abych ukázal, že vtipkuji. Körper měl být starý nedůvěřivec, ale byl jsem si jistý, že ho bez větších problémů oblomím. Nedělal jsem to koneckonců poprvé. A teď se z jeho tváře opravdu vytratil ten křečovitý výraz a já už věděl, že do tří minut budu sedět u něj na gauči, snad jediném opravdu komfortním kusu nábytku v celém domě, a budu mít skoro vyhráno. Stačí jen trocha řečí o nabídce, která se neodmítá, a hlavně úsměv – na úsměvy nebyl Körper zvyklý. Já ovšem ano.

„Dáte si něco k pití?“ zeptal se, když pověsil můj kabát na věšák. Požádal jsem o šálek kávy bez cukru. Věděl jsem, že nic jiného mi ani nabídnout nemůže. Očividně ho to potěšilo. Chvíli lomozil v kuchyni a pak už jsme na sebe upřeně hleděli, on nedůvěřivě, já jak jsem nejlépe dovedl; nechával jsem kávu skrze hrnek ohřívat mé dlaně a ticho rozložit poslední zbytky Körperovy jistoty. On sám se nořil do hlubin mizerně čalouněného křesla, jako by si přál zmizet pod šedivým potahem, mlčel a užíral se zvědavostí. K pití si nic nepřipravil. Co mu asi můžu chtít? Prozradil jsem, že jde o práci.

„Práci?“

„Chceme vás zaměstnat,“ potvrdil jsem.

„A to vždycky děláte nábory po desáté večer?“

„Vždycky.“

A zase ticho. Körper nervóznější než předtím. Nebál se mě, to ne, byl přesvědčený, že by si s nezvaným návštěvníkem dokázal poradit, ale bál se toho, co jsem mohl přinést do jeho života – rozhodování, změny, komplikace. Körperova nejistota pramenila ze strachu z života.

Ještě chvíli jsem ho nechal dusit, než jsem se sám ujal slova:

„Pane Körper, otevíráme, abych tak řekl, novou pobočku a budeme potřebovat člověka, jako jste vy. Můžeme vám zajistit ideální podmínky a pochopitelně vyřídíme všechny náležitosti spojené s vaším přestupem. Stačí jen podepsat smlouvu.“ V tu chvíli jsem z náprsní kapsy vytáhl stříbrné pero a protočil je mezi prsty za doprovodu dokonalého úsměvu nenuceného typu. Körper pookřál. Ještě pořád neroztál, ale bylo jasné, že jsem ho zaujal, něco v něm dychtilo mi věřit a já se s každou větou, s každým gestem zarýval hlouběji do jeho nitra.

„To nechápu. Nepodával jsem si žádnou žádost, jak jste na mě přišli?“

„My si zaměstnance hledáme sami, pane Körper. Máme své způsoby…“

„A proč zrovna já?“

„Jste pro naše zájmy ideální.“

„Ideální?“

„Víte,“ úsměv číslo pět, trpělivý a shovívavý, takový, se kterým zakazujete svému dítěti olizovat psí hovínka, „obávám se, že tohle bych vám nedokázal vysvětlit.“

Nechal má slova doznívat mezi spánky, obličej mu ztvrdl v kámen. Ale já přesto věděl, že vše se vyvíjí správným směrem. Ještě chvíli a přitlačím ho ke zdi.

„Co přesně bych pro vás měl dělat?“

„To, co doposud.“

„Pořád vás nechápu,“ řekl. „Přišel jste sem v tuhle denní dobu, abyste naverboval obyčejného soustružníka?“

Jak komické – opravdu byl ten člověk stále přesvědčený, že mi jde o tohle? Bylo to možné, ale stejně tak mě mohl schválně klamat. Körper byl určitě mazaný lišák, musel být, jinak by nevydržel tak dlouho. A proč jinak by se vlastně ani nezeptal, kterou společnost zatupuji?

„Tuhle práci jsem neměl na mysli, pane Körper.“

„Tak jakou?“

Pokývl jsem směrem ke schodům do prvního patra.

„Netuším, co tím myslíte.“

Vstal jsem z gauče a vyrazil ke schodům. Körper se na mě vyřítil, překvapivě rychle, v ruce se mu objevil nůž. Ale oklamal jsem ho – tím, že jsem byl o hlavu menší a dobře o deset kilo lehčí, a přesto jsem ho jedním pohybem odrazil zpátky do křesla. To se s ním převrátilo, ozvalo se zapraštění dřeva a Körperův překvapený výkřik.

Vykročil jsem nahoru. Během chvíle jsem stál u prvních dveří. Pokoj pro hosty.

„Probůh ne! Stůj, to nesmíš!“

„Tak zavolejte polici,“ řekl jsem a stiskl kliku. Bylo odemčeno. Zašátral jsem po vypínači a světlo zaprášené žárovky bez stínítka spálilo tmu na popel.

Místnost, jako ostatně celý Körperův dům, jako by dodávala slovu účelný nový rozměr. Holé bílé stěny, jediné okno schované za béžovým závěsem bez vzorku. Vlevo komicky úzká skříň z překližky, napravo stará válenda a noční stolek. Na stolku budík, tiše stál a jeho ručičky sveřepě ukazovaly půl sedmé. Pak už jen vzduch, těžký a sladký, prosycený směsí pachů připomínajících školní jídelnu. A pochopitelně ta věc uprostřed místnosti. Přešel jsem k ní a zkoumal ji pohledem. Vypadala trochu jako stan, který si děti postavily v obýváku ze dvou židlí a prostěradla. Ale já věděl, že pod kdysi bílou látkou se skrývá něco jiného, stejně jako jsem věděl, že skříň je plná narychlo poklizených nástrojů a další se skrývají ve stínech pod postelí. To vědomí činilo svět krásným. Nikdy jsme se nemýlili.

„Jak útulné!“ zavolal jsem do chodby. Odpovědí mi byl dusot nohou. Körper se vzpamatoval a řítil se nahoru. Ve chvíli, kdy se objevil ve dveřích, strhl jsem prostěradlo. Pomalu a s nebývalou elegancí se snášelo k zemi, a ani jeden z nás mu nevěnoval pozornost.

Vítězný úsměv jsem si tentokrát odpustil.

Byla to mladá dívka, nebo spíše měla být – při stavu, v jakém se tělo nacházelo, bylo těžké cokoliv rozpoznat. Ale my jsme se nikdy nemýlili: určitě to byla mladá dívka a určitě tu neležela příliš dlouho. Nejspíš ji ještě ani nehledali, to už mě ale nemuselo zajímat.

Körper zavzlykal. Nedíval se na mě, díval se na ni, jako by ho hypnotizovaly bílé úlomky kostí, úsměv protáhlý nožem až k uším či lesknoucí se háčky, které přichycovaly kůži, snad aby nezavazela, to vše rámováno pohádkově jasným blyštěním krve a obnažených provazců masa. Vzlykal a couval, až narazil zády do zdi, v nose mu pískalo a jeho tvář připomínala jeden velký, vlnící se kaleidoskop.

Těch několik chvil jsem byl i já jako okouzlený. Prolámané nohy, náhrdelník zubů pečlivě navlečených na nit, neuvěřitelně tmavé vlasy, které se leskly v elektrickém světle žárovky, to vše mě unášelo kamsi pryč, snad ke kořenům všeho, snad naopak, dodnes netuším. Víčka měla sešitá, propadala se jako plachta bouraného cirkusového stanu a mě napadlo, jestli v tom výjevu není obrovský kus umění. Ale tomu jsem nerozuměl. Kvůli tomu jsem tu nebyl.

 Körperovy vzlyky se pomalu měnily v tiché vytí. Jako v závrati se opíral o zeď, tvář mu rudla vzrušením i úzkostí. Prosím, cedil mezi zuby v podobě táhlých skřeků, prosím, prosím… Byl nejvyšší čas pokročit a kousek dál.

„Robe, Robe,“ řekl jsem, „kde jsi jen ukradl ten vozík? V nemocnici? To mi budeš muset vysvětlit.“ Jen aby řeč nestála. Pak jsem ho vzal kolem ramen a odvedl zpátky dolů.

Dveře pokoje pro hosty se zabouchly a lenivé světlo z rozpáleného drátku zůstalo o samotě – a s ní.

 

Úsměv číslo osm, typ používaný rodiči sledujícími popravu vraha svých dětí.

„Zatknete mě?“ zeptal se Körper, když se konečně trochu uklidnil.

„Nejsem od policie.“

„Tak kdo jste?“

„Však víš. Náborář.“

„A co- co-„

„Jak už jsem řekl, to samé, co doteď.“

Otřásl se. „Jenže já už nechci.“

„Nemyslím, že máš moc na vybranou. A to ber klidně jako výhružku.“

A přesto nad tím přemýšlel. Zase jsme seděli v obývacím pokoji a naše pohledy sváděly souboj nad nízkým konferenčním stolkem. Jen jeho oči teď prosily o slitování.

Upil jsem chladnoucí kávy. V útrobách domu stále cosi praskalo a vrzalo, jako by se celá stavba snažila vnést do pokojů trochu života. Sledoval jsem ho a čekal. Čas nám nikdy nechyběl. Nechybělo nám vůbec nic.

Körper se nervózně kousal do rtu. „Kdo vás vůbec poslal? Pro koho pracujete?“

„Záleží na tom?“

„Záleží. Chci vědět, čemu se mám propůjčit.“

„O co tobě vůbec jde?“ zasmál jsem se. „O morální kredit? Tak na to už je trochu pozdě, nemyslíš?“

Několikrát s nádechem otevřel ústa, snad aby oddálil chvíli trapného ticha. Očima těkal po místnosti i po mně, jako by hledal vhodná slova – jenže ta už tu byla zbytečná. Nakonec sklopil zrak a zahleděl se na své ruce ledabyle složené v klíně. Za nehty zůstávaly stopy zaschlé krve. Karmínový křik. „Já už nechtěl,“ šeptal. „Už nikdy-“

„To vykládej svý babičce.“

Körper se hroutil. Nadešla pravá chvíle pro opravdové nabídky.

„Podepiš,“ naklonil jsem se k němu. „Podepiš a my se o tebe postaráme.“

„Postaráte?“ Téměř jsem slyšel, jak skořápka praskla.

„Přesně tak. Už žádné starosti, žádná rizika. Jednoduchý život. Jen ty a tvá práce, všechno ostatní půjde samo. Nenabízím ti vysoký plat a vánoční prémie. Nabízím ti něco víc – jasno. Všechno, po čem toužíš, může být tvoje.“

Natáhl ke mně ruce a já mu podal pero a smlouvu. Ani se nenamáhal ji číst.

„Nepíše.“

Na to jsem neodpovídal, jen jsem opětoval jeho pohled. Ani úsměv už nebyl potřeba. Po chvíli pochopil sám.

Jen více karmínového křiku.

 

Na první pohled by vám ho mohlo být líto, jak tam tak stál, sám v rozlehlé místnosti, obklopen hlukem neviditelných strojů a tekoucími stěnami. Pot se z něj řinul v celých proudech, jednotlivé kapky padaly na zem, kde se s bolestivým zasyčením obracely na věčnost. Pozoroval jsem ho, jak se rozhlíží a pomalu obchází dlouhé stoly s nářadím, které jako by z oka vypadlo tomu z jeho domu. Muž, který byl Robertem Körperem, vzal každý nástroj na chvíli do ruky a potěžkal. Jeho pohled rychle opouštěla panika a strach. Ústa se mu zavlnila v úsměvu, překrásně slizkém a odpudivém. Peklo bylo takových plné.

Pak odkudsi vytryskla pára a k němu se pomalu kodrcal vozík překrytý bílým prostěradlem. Malé zaváhání, pak látku strhl na zem. Uchopil rybářský hák a sehnul se nad tělem.

Chvíli trvalo, než v té strachem pokřivené tváři poznal sám sebe. Pak už jsem věděl, že je náš.