Cizinec na hřišti

Hravý vánek poletoval v korunách stromů, proplétal se větvemi, chladil kmen svými studenými polibky a pohrával si s barevným listím. Pouť padajících žlutých listů doprovázelo slunce, které ještě stále hřálo jako za nejkrásnějších letních dnů, přestože se nezadržitelně blížil podzim.

Na hřišti za školou byl obvyklý ruch. Vyučování skončilo už před půl hodinou, ale žáci se neměli k návratu domů. Chtěli využít nové hřiště dříve, než nastane špatné počasí, které s sebou podzim přináší.

„Hej, tady…přihrej,“ ozvalo se z úst vysokého hubeňoura od jedné z fotbalových branek. Už notnou chvíli sledoval hru opřený oběma rukama o horní rám branky a nudil se.

„Ne! Přihraj mně!“ křikl zrzavý tlouštík stojící uprostřed hřiště, jehož burácivý hlas a robustní postava zajišťovali respekt u jeho spoluhráčů, ale také protihráčů. Snad to bylo proto, že byl ze všech největší, nebo možná z toho důvodu, že chlapec třídu opakoval a byl mezi svými vrstevníky nejstarší, a proto snad i nejchytřejší.

„Tady, tady, no tak přihrej. Jsem volnej, copak to nevidíš?“ nedal se odbýt dlouhán a kopl do malého kamínku před sebou. Hru už nesledoval. Křičel jen proto, aby na sebe upoutal pozornost ostatních.

„No a? Šéf jsem tu já! Přihraj mně, Polesný, nebo tě vyloučím z party!“ přikazoval zrzoun uprostřed hřiště a nemilosrdně kontroloval Polesného. Malý chlapec s modrou čepicí na hlavě doběhl koulející se míč, přišlápl ho a bezradně se na zrzouna ohlédl.

„To nemůžeš! Podle zákonů party se to nesmí. Musíme to odsouhlasit všichni a jednohlasně,“ bránil se chlapec v modré kšiltovce, zatímco hubeňour Ondra u fotbalové branky přikyvoval a přitom opět kopl do kamínku.

„Je tu snad někdo, kdo s mým rozhodnutím nesouhlasí?!“ ozval se tlouštík Zdeněk. Hřiště obestřelo ticho. I hubeňour, který ještě před chvílí souhlasil s Polesným, nyní přestal pokyvovat hlavou a opět se zaměřil na hru, která se odehrávala před ním. Mlčení všech přítomných bylo jen důkazem strachu ze zrzkovy nadvlády.

„Tak co bude?! Mám vám snad pomoct?!“ nedal se Zdeněk a nedočkavě podupával nohou. Odpovědí mu byl kutálející se míč, který se zničehonic objevil u tlouštíkových kopaček. „Tak se mi to líbí!“ řekl ještě, než střelil svůj další gól do branky za zády dlouhána Ondry, který nedokázal zareagovat na rychlý útok šéfa party.

Hra pokračovala, ale nikdo z chlapců si v zápalu boje a občasného radostného výsknutí nevšiml pozorovatele sedícího nedaleko hřiště v černém dlouhém kabátu s kápí, kterou měl natolik stáhnutou do čela, že mu nešlo vidět do tváře. Jakoby žádnou tvář ani neměl.

Seděl na hřišti ve stínu školní budovy a stromů rostlých blízko ní už nějakou chvíli, vše bedlivě sledoval, ale do hry nezasahoval. Stal se nehybnou sochou, která je srostlá se zemí už několik století. Bláto na starých kožených botách s dírou uprostřed levé špičky ale dokazovalo opak. Přišel z daleka a ušel jistě dlouhou cestu, než jeho tělo spočinulo na trávníku u školy.

Bytost bez tváře se najednou pohnula. Z rukávu širokého kabátu vykoukla kostnatá ruka s dlouhými nehty, která velice těžce uchopila tenký zlatý brk vytažený z náprsní kapsy. Levá kostnatá ruka máchla do vzduchu a najednou se na klíně poutníka objevil svitek papíru, který se sám rozvinul na nepopsaném místě.

Černá postava se předklonila a začala si něco zaznamenávat, občas se kápě s černou dírou pootočila směrem k chlapcům, pak se opět sklonila ke svému papíru a pravá ruka poslušně napsala další slova. Ukazovák levé ruky se vymrštil do vzduchu, zamával ze strany na stranu, jakoby řídil nějaký neviditelný orchestr, a svitek nahnědlého stočeného papíru se pootočil na další volné místo. Zlatý brk vypaloval do papíru další a další ornamenty. Leskl se na slunci, jehož paprsky se prodíraly přes větve stromu, a vytvářel prasátka, která oslňovala okolí.

Ale i černý poutník zmožený dlouhou cestou měl svého pozorovatele. Byla jím dívka s kaštanovými vlasy. Všimla si ho náhodou, když ji jedno z prasátek zlatého brku zasáhlo do oka. Nejprve si zastínila oči rukou, ale když zjistila, že ji neoslňuje slunce, ale pouze odraz slunečních paprsků od nějaké lesklé věci, sklouzl její pohled směrem k černé postavě, která se schovávala ve stínu jednoho ze stromů.

Co to však třímal záhadný cizinec v ruce, to z takové dálky dívka s kaštanovými vlasy nedokázala rozpoznat. Zvedla se z trávníku a zamířila k poutníkovi nejkratší cestou přes hřiště, aniž by si uvědomila, že tím naruší fotbalový zápas svých spolužáků.

„Uhni!“ zařval zrzoun, když ho brunetka míjela. Dívka nabubřelého tlouštíka neposlouchala. Chtěla se co nejrychleji dostat k cizinci a rozluštit tu záhadu jeho totožnosti i lesklého předmětu, který ji tak nenadále oslepil.

Černá postava v kápi si počínání dívky všimla. Natočila se k ní a ukázala dlouhým kostnatým prstem, v němž třímala zlatý brk, někam na trávník před nohy dívky a fotbalový míč začal žít vlastním životem. Pronásledoval dívku, ať udělala krok kamkoliv, jakoby měl vlastní hlavu.

„Už zase! Vrať nám to, káčo! Tys neslyšela?“ Zdeněk bouchl dívku do ramene, ta sykla bolestí a po útočníkovi se ohlédla. Teprve teď si všimla míče, který nepřirozeně kroužil kolem jejích nohou.

„Káčo, vrať nám to! Nebo…,“ tlouštíkova ruka se nebezpečně uzavřela v pěst.

„Já nejsem káča!“ ohradila se Adriana a rysy ve tváři jí ztvrdly.

„Tak jo! Ty nejsi káča! Ty jsi totiž kačena!“ nedal se zrzoun a chlapcova pěst stiskem zčervenala, ozvalo se zapraskání kloubů.

„Kačena…kačena…kačena,“ přidali se i další hráči a velice se svému vtipu smáli. Když spatřili dívčinu bezmocnost, ještě více se rozesmáli.

„Jděte ode mě!“ vykřikla Adriana a zacpávala si přitom uši, aby neslyšela nepříjemné hlasy, které ji tak trýznily.

„Kačena…kačena…,“ ozývalo se ze všech stran.

„Popros!“ zavelel zrzoun hlasitěji, aby překřičel dav svých spolužáků.

„Kačena…kačena…kačena,“ pokračovalo mučení. Dívka stáhla ruce k tělu, hnědýma velkýma očima se výhružně zahleděla na zrzounovu tvář, poté sevřela pravou ruku v pěst. Zničehonic se zvedl silný vítr a chlapec dostal neviditelnou pěstí ránu do nosu, až mu z něj tekla krev.

„Auuuuuuu,“ ozvalo se jen a chlapec se slzami v očích ztratil z dohledu své trýznitelky. Když ostatní spolužáci spatřili, co se stalo jejich šéfovi, přestali pokřikovat a s vyděšeným výrazem ustoupili od Adriany nejméně o pět kroků.

Dívka nejprve nechápala, co se stalo. Pohlédla na svou zaťatou pěst s údivem, poté na vystrašené tváře svých spolužáků. Už se jí to několikrát stalo, ale pořád nevěděla, jestli to skutečně dělá ona, nebo je to jen souhra nějakých podivných, nevysvětlitelných okolností.

V tuto chvíli to již pro ni nebylo důležité, protože dosáhla, čeho chtěla; měla konečně volnou cestu k cizinci. Zaradovala se, ale její radost netrvala příliš dlouho. Postava v kápi tam již neseděla. Cizinec zmizel!

Nesnesitelná ředitelna

Ředitelka školy seděla za masivním stolem a podzimní slunce, které pronikalo do pokoje mozaikovým oknem za jejími zády, si pohrávalo s šedinami vlasů chytající různý barevný odstín podle sklíček, přes něž se sluneční paprsky právě lámaly. Zpod velkých brýlí s vysokým počtem dioptrií vykukovala přísná tvář asi padesátileté ženy. Se staženými vlasy do malého drdolu na temeni hlavy a s těmito brýlemi připomínající popelníky působila jako moucha; nutno dodat, že byla i stejně nepříjemná:

„Už devátý incident za tři týdny. Jedna holčička o ní tvrdí, že do ní strčila na skluzavce, třída vypadá, jakoby přes ni proběhlo stádo slonů, a jako obvykle Adriana s tím nemá nic společného!“ rozčilovala se.

„Jistě mluvím i za manžela, když říkám, že víme, že má Adriana nějaké citové problémy. Už jsme jí našli terapeuta a věřím, že…,“ snažila se omluvit svou dceru paní Vodičková, jejíž jemný obličej se zelenohnědýma očima se zasmušil, protože již podesáté poposedla na dřevěné židličce, která příšerně zavrzala.

„Kdybyste to mohla ještě uvážit a dát jí ještě jednu šanci,“ přidal se k obhajobě i pan Vodička sedící vedle své manželky na stejně rozviklané židli, která se pod jeho robustnější postavou nezvykle kymácela.

„Pane Vodičko, já bych vám velice ráda vyhověla, ale je tu problém s ostatními rodiči,“ zakoulela ředitelka abnormálně velkýma očima a začala důležitě listovat jakýmisi papíry ve žlutých složkách, které měla připravené na rohu stolu. Bylo jich mnoho a ředitelka pochopila, že nemá šanci nalézt právě ten list, který hledala. Po chvíli hledání to vzdala a složku zaklapla s takovou vervou, až se z ní zaprášilo. Na žlutých papírových deskách dokumentu se objevilo černým fixem úhledně napsáno Adrianino jméno.

„Jaký problém?“ Vodička zpozorněl. I když se mu dral na tvář úsměv z ředitelčina komického vzezření, dokázal se ovládnout a zachovat si kamennou tvář. Nervozita z něj však nevyprchala. Právě naopak, když spatřil dobře známé jméno své dcery a prohlédl si počet listů v usvědčujícím dokumentu, znervózněl ještě víc. Ředitelka Slepičková jistě s velkou oblibou přidá další stůček papírů, jen se na to třásla.

Hubená žena s muším obličejem se mírně naklonila přes stůl k manželskému páru: „No…nerada vám to říkám…,“ prohodila ředitelka Slepičková tišeji, jakoby šlo o nějaké velké tajemství, a posunula si přitom důležitě brýle ke kořenu nosu: „…tvrdí, že je to tu pro jejich děti nebezpečné a že my jsme za to zodpovědní. To přece nejde, abych si za vaši dceru neustále brala zodpovědnost! Pochopte mě.“

Slepičková se v malé pauze opět opřela o opěradlo svého koženého křesla. „Lituji, ale budu muset trvat na tom, abyste Adrianu z této školy vzali. To se nedá nic dělat,“ řekla zvýšeným hlasem tak, aby ji šlo slyšet i za zavřené dveře, kde seděla nejen hříšnice, ale také zdánlivě pracovitá sekretářka, která po tomto signálu zvedla sluchátko telefonu a rychle naťukala nějaké číslo.

„Co? To chcete, abychom ji dali do zvláštní školy? Je jí deset let…je to ještě dítě,“ paní Vodičková byla zoufalá. Pokolikáté už prošla tímto rozhovorem? Nedokázala to spočítat. Snad čtyřikrát?

Ano, více než čtyřikrát. Adriana byla kvůli svému chování přece už vyloučena ze čtyř škol. Několikrát přemýšlela, že by ji poslala někam, kde by Adrianu zbavili její agresivity, ale zároveň věděla, že pokud to udělá, budou se na její dceru všichni dívat jako na nenormálního člověka.

,Adriana je sice občas prchlivá, ale je normální,‘ ujišťovala se paní Vodičková i teď, přestože věděla, jak to dopadne a co jí všechno čeká. Její jemný, téměř dívčí obličej se opět zasmušil. Na čele se objevila další z výrazných mimických vrásek.

„Doporučuji vám školu se speciální péčí,“ kysele se usmála ředitelka a opět si postrčila brýle, které jí sklouzávaly z nosu. Její ruce ležící nedbale na stole se nyní propletly na prsou a výraz dotvářel ředitelčin výhružný postoj vůči celé situaci.

„Se speciální péčí…“ zmateně zopakoval pan Vodička ředitelčin závěr.

„Dcera ale není retardovaná,“ paní Vodičková konečně vyslovila veškeré obavy nahlas. Hlas se ji zachvěl, jakoby si tím tvrzením ani sama nebyla jistá.

„To nikdo neříká,“ ubezpečovala ji Slepičková, „…nebýt problému s jejím chováním, tak bychom tu spolu neseděli, že ano?! Bohužel, její chování je destruktivní, nezvladatelné a …“

„Jaké?“ pan Vodička opět zpozorněl. Ředitelka se zadívala přísněji. Neměla ráda, když jí někdo skákal do řeči. Letitá praxe z vyučování s dětmi se jí postupně, aniž by si toho všimla, vryla do podvědomí, proto se k dospělým občas chovala stejně jako k žákům v neoblíbené třídě. Její reakce byla i teď až nepřiměřená a především neočekávatelná.

„…a nebezpečné!!!!“ dodala důrazněji. „Speciální péči prostě vyžaduje!“ trvala ředitelka Slepičková na svém.

„Ne…To je absurdní! Tomu nevěřím!“ paní Vodičková cítila bezmoc.

„Nebezpečné?!“ rozčílil se pan Vodička a jeho oříškové, dosud přívětivé oči téměř metaly žhavé blesky. „Ano. My víme, že Adriana má problémy. Každou chvíli má nějaké problémy, ale nelže nám! Říká, že nikdy nikoho nezranila…“ přiznával jen s nevolí.

„Roberte…,“ chlácholila svého manžela paní Vodičková a instinktivně ho chytala za ruku. Nervózní prsty však nahmataly jen cíp manželova kabátu.

„Zdeněk se sám do obličeje neudeřil!“ argumentovala s ledovým klidem ředitelka Slepičková a vychutnávala si svou nadřazenou pozici. „Lituji, budu muset trvat…“

„To je šílené…to jí nemůžete udělat?!“ teď už vybuchla i paní Vodičková.

„Vznášet požadavky můžou jen ti ostatní, viďte?“ nedal se pan Vodička. „Pochopte naši situaci. Adriana během tří let vystřídala čtyři školy. Toto je už pátá. To přece nejde, aby…“

„…aby začala navštěvovat šestou?“ doplnila ho ředitelka. „Bohužel, i když s tím nebudete souhlasit, bude muset.“

Pan Vodička vstal ze své rozviklané židličky. Pochopil, že tento boj opět prohrál:

„Katko, pojď. Nemá to smysl. Najdeme Adrianě jinou školu, která nebude mít tak uplatitelnou ředitelku.“ Paní Vodičková vstala také, těžce se zavěsila do svého manžela. V utrápených očích se zaleskla slza.

„Sbohem,“ řekl muž a rázně vykročil ke dveřím. Zlomená žena po jeho boku mu nestačila v chůzi, komicky popoběhla, aby srovnala krok.

„Sbohem,“ sykla ředitelka a dál se usmívala jedovatým úsměvem, který zabodával do zad lidí nůž. Byla spokojená s vítězstvím, které ji zbavilo žákyně s pověstí ubližující i její škole. Muším pohledem vyprovázela manželskou dvojici a nespustila z nich zrak, dokud se za nimi nezavřely dveře.

Robert Vodička překročil práh ředitelny, a i když to na sobě nedal znát, výrazně se mu ulevilo. Věděl, že i kdyby za svou dceru bojoval jako lev, nemohl vyhrát. Adriana je už prostě taková. Kolem ní se děje něco tajemného, čemu nerozuměl a musel si přiznat, že ani rozumět nechtěl.

Od malého dítěte kolem ní létají předměty, rozbíjejí se věci samy od sebe, nebo se zvláštně zvedá vítr, přestože je úplné bezvětří. Párkrát ji viděl sedět u akvária a mluvit s rybičkami a až do současnosti si nebyl jistý, zda ji skutečně neposlouchaly. A co ten obraz, který visí na zdi předsíně? Nedávno spatřil, jak se pirátská loď pohybovala na rozbouřeném moři. Místo jasných mraků bylo zataženo a nebe metalo blesky. Robert Vodička měl pocit, jakoby slyšel hrom. Když však přistoupil blíž, aby se přesvědčil o svých domněnkách, vše bylo zase jako předtím. Jen Adriana se smála a až tehdy si pan Vodička všiml, že se z otevřených dveří pokoje na něj usmívá z pihovatého obličeje pár hnědých očí.

Byla jeho jediným dítětem a měl ji rád, přestože se „nemoc“, nebo ať už je to cokoliv, s věkem neustále zhoršovala. Cítil se v její přítomnosti nesvůj a až tehdy zjistil, že se jí bojí. Byl to stejný strach, jako pociťoval ke svému dědečkovi Adrianovi, po němž jeho dcera dostala své jméno.

Kateřina Vodičková odcházela z ředitelny jako z popraviště. Věděla, že už není jiná možnost, než Adrianu předat profesionálům. Tak dlouho se této skutečnosti bránila a teď se nejhorší řešení stalo její jedinou záchranou. Soucitně se na svou dcerku podívala a pohladila ji po vlasech.

„Tak pojď. Jdeme domů,“ zašeptala a nabídla ji volnou ruku. Adriana mlčky vstala a nabídnutou ruku stiskla ve své. Provinilost, kterou cítila, nedokázala skrýt. Právě dnes - 18. září - je jí jedenáct let a je vyloučena z páté školy.

Prázdný domov

Oslava jedenáctých narozenin neprobíhala podle toho, jak si rodiče přáli. Z pozvaných hostí přišla jen babička, která bydlela v přízemí ve stejné domácnosti jako Robert a Kateřina Vodičkovi. Obrovský kamenný dům přeplněný balónky, sladkostmi a chlebíčky zel prázdnotou.

Adriana odmítla narozeniny slavit. Po návratu ze školy se šla umýt, převlékla se do pyžama a tvrdohlavě se zamkla v pokoji. Nechtěla s nikým mluvit.

Vodičkovi chápali její reakci, i když se jí snažili přemluvit aspoň k tomu, aby sfoukla svíčky. Pokud to neudělá kvůli hostům, tak alespoň kvůli sobě, nebo babičce.

„Nechte ji být,“ řekla babička. „Má pravdu. Taky si půjdu lehnout. Spánek přece nikomu neublíží. Při úklidu moc nebouchejte, děti, mám moc lehké spaní.“ Babička se zasmála svému vtipu, těžce vstala z houpací židle a zamířila ke svému pokoji v druhém křídle starodávného domu, který kdysi zdědil její manžel po svých předcích. Bylo jisté, že by ve své části domu neslyšela ani výstřel z kanónu.

„Adriana už je v posteli?“ ujistil se Robert Vodička, když odnášel první tácy s chlebíčky, přitom samozřejmě nepřestával ochutnávat.

„Skoro. Před chvílí jsem ji slyšela jít do koupelny,“ prohodila Kateřina Vodičková a skládala přitom rozložené talířky přibližně pro třicet lidí do komínku. „Je to těžké…vůbec se mnou nemluví,“ postěžovala si ještě, než zvedla porcelánový komín ze stolu a opatrně ho odnášela do kuchyně.

„Vždyť se mnou taky ne…,“ ulevil si i její manžel, když ji míjel ve dveřích s dortem s jedenácti svíčkami, které celý večer marně čekaly na zapálení.

„Nepochopí, proč jí nevěříme…má pocit, že jsme ji zradili. Co s ní uděláme?“ Paní Vodičková se posadila v kuchyni za stůl. Vypadala ztrápeně.

„To nevím...já nevím…asi bychom k ní měli někoho najít,“ přisedl si i pan Vodička a čekal na reakci manželky, která měla zhodnotit jeho návrh. Doufal, že ho přijme kladně.

„Jak někoho najít?!“ nechápala Kateřina Vodičková a upravila si ofinu blond vlasů, která jí spadla do očí.

„Někoho, kdo by nám s ní trochu pomohl. Někdo v práci mi říkal, že je tu nová agentura…někoho, kdo se přímo zabývá problémovými dětmi,“ vysvětloval pan Vodička zmateně, ale přesvědčivě.

„To si přece nemůžeme dovolit!“ povzdechla si paní Vodičková a smutně pohlédla na manžela. Z měsíčního rodinného rozpočtu se dalo vyžít, občas i něco opravit na chátrajícím domě, ale další výdaje? Nedokázala si představit, jak zatíží jejich hubený rodinný rozpočet.

„Hloupost! Nemůžeme si to nedovolit! Pochop, že teď nemáme jinou možnost,“ trval si na svém pan Vodička.

„A co babička? Nemohla by se o Adrianu starat ona?“ namítla ještě paní Vodičková.

„Mámu z toho vynecháme. Co by si s ní počala, když s ní nemají trpělivost ani učitelky. Musí to být profesionál, na tom se přece shodneme,“ rozhodně odpověděl Robert Vodička tónem, který vylučuje jakýkoliv nesouhlas.

„Dobře,“ rezignovala paní Vodičková, když viděla, že tvrdohlavého manžela nepřesvědčí, „řekněme, že teď někoho najdeme. Jak dlouho myslíš, že tu vydrží s dítětem, které bije ostatní a celou dobu lže?!“

„Nevíme, jestli lže…“ opravil ji pan Vodička a podíval se jí přímo do očí. „Jak ji mají věřit ostatní, když jí nevěří ani vlastní matka?“ Na chvíli zavládlo ticho, které bylo vyplněno jen pohledem z očí do očí. Jakoby to byla nějaká soutěž: kdo vydrží déle, vyhrává.

„Ale jdi, Roberte,“ prolomil dlouhou chvíli hlas Kateřiny Vodičkové. Žena vstala od stolu a začala zmateně chodit po kuchyni. „Pokaždé, když se doma něco rozbije, tvrdí, že to neudělala. Dítě ve škole dostane ránu a ona nic neudělala! Rozbije se akvárium a ona to neudělala!“ nevědomky rozčilením zvyšovala hlas a máchala přitom rukama.

„Nechci se přece s tebou hádat, chci to jenom vyřešit,“ snažil se vše urovnat Robert Vodička. Jeho ledový klid ji vytáčel, a proto přidala na hlasitosti: „Tak to nějak vyřeš!“

„Prosím tě, vždyť se z toho zblázníme oba…“

Adriana ve svém pokoji slyšela pouze tlumený křik, kterému nerozuměla. Věděla ale, že koupelna naproti jejího pokoje se nalézá přímo nad kuchyní. Stačilo jen do ní vběhnout, sednout si na vanu, nastražit uši a poslouchat, o čem se rodiče dohadují. Párkrát už slyšela své rodiče hádat se, ale ještě nikdy to nebylo tak hlasité jako teď. Křičeli po sobě, obviňovali se. Čím déle poslouchala jejich podrážděné hlasy, začala se bát, že to kouzlo jménem „láska“ u nich brzo zmizí.

Věděla, že by neměla poslouchat za dveřmi - je to přece neslušné – chtěla už odejít zpět do svého pokoje, ale nemohla si pomoct. Slyšela, že se domlouvají na její budoucnosti a dělají si o ni starosti. Slyšela, jak se obviňují, že je to jejich chyba, že se jejich dcera nedokáže ovládat a zařadit do kolektivu a že jsou tudíž špatní rodiče, když nedokážou správně vychovat ani svou jedinou dceru. Cítila se mizerně.

Ještě chvíli stála na studených kachličkách, než sklouzla na zem a zády se vyčerpaně opřela o stěnu. Zavřela oči a poslouchala dál.

„Je to tvá chyba! Neustále ji rozmazluješ!“ křičela teď paní Vodičková a v půlce věty se jí zlomil hlas.

„Má chyba?!“ ohradil se Robert Vodička.

Adriana se snažila neposlouchat, ale křik byl až příliš hlasitý. A pak si vzpomněla na to divné slovo, které zaslechla z ředitelny… Znělo nějak jako „retrdovaná", nebo „retradovaná“. Nevěděla, co to přesně znamenalo, ale nelíbilo se jí. Věděla jistě, že to nebude znamenat nic hezkého.

Najednou se zvedl vítr a všechny věci z poliček začaly létat v povětří. Zrcadlo popraskalo a kousky skla dopadly s cinknutím na zem. Kachličky na podlaze a na stěnách se začaly otřásat, jakoby měly vyletět ze zdi a z podlahy. Zničehonic začala téct voda, aniž by někdo povolil stříbrné kohoutky. Zurčení tekoucí vody připomínalo šepot několika hlasů, které se snažil přehlušit jeden nejsilnější. Po několika vteřinách ostatní hlasy ustoupily do pozadí a vítězný našeptával dál.

Váza s květinou z okenního parapetu dopadla na zem a rozbila se. Střepy z modré keramiky a sklo ze zrcadla tvořily na bílých kachličkách zvláštní mozaiku, kterou doprovázel jen ten šepot, jakoby vyprávěl nějaký příběh. Podle slov, která voda šeptala, se měnil i nápis do doby, než bylo slyšet už jen jedno slovo. Hnědovlasá dívka mu nerozuměla, ale vypadalo takto:

Adriana nikdy předtím nic podobného neviděla. Jistě to ale bylo písmo. Věděla, že to něco znamená. Ale co? Dříve než si obrazec zapamatovala, mozaika se opět změnila a voda šeptala dál. Vyprávěla vlastní příběh, kterému Adriana nerozuměla. Po chvíli se střepy z modré keramiky rozprchly do všech koutů koupelny. Zalekly se snad hluku, který se ozýval za dveřmi? Nebo už vypověděly to, co měly?

„Adri, otevři!“ zoufale křičela paní Vodičková a pěstí bouchala do dveří.

„Adri, otevři ty dveře!“ křičel i pan Vodička a lomcoval klikou, ale zámek nepovolil. Z koupelny se dál ozývalo praskání, lámání, což nevěstilo nic dobrého.

„No tak otevři!“

„Adri!“

Najednou se dveře rozletěly, jakoby nebyly nikdy zamčeny.

„Pane bože!“ Překvapení, které oba rodiče čekalo za dveřmi, je šokovalo. Koupelna byla zcela zdemolovaná, Adriana stála uprostřed toho všeho v noční košili a bosa.

„Adri, co je tohle?!“ Nevěřil vlastním očím pan Vodička. Ještě pořád měl před očima výjev, kdy celou koupelnu rekonstruoval se svým otcem. Byla to jeho poslední památka na tátu. A teď ta malá čarodějka všechno zničila.

„Všechno se začalo otřásat,“ vysvětlovala Adriana a třásla se strachy.

„A jistě samo od sebe!“ I když ji před chvílí Robert Vodička před svou manželkou hájil, najednou zjistil, že ani on ji už nevěří. Podivné věci se na jeho vkus kolem Adriany v poslední době stávaly až příliš často.

„Nekřič na ni!“ okřikla ho paní Vodičková a vzala Adrianu pod mateřská křídla. Snažila se jí odvést z hromady skla, uprostřed něhož dívka stála.

„Mám toho plné zuby! Slyšíš?!“ Rozčiloval se pan Vodička a uvažoval, kolik ho to bude zase stát, než celou koupelnu opraví a především, zda to vůbec má ještě smysl rekonstruovat, když o dům brzy přijdou. „Zítra podáme ten inzerát. Je mi jedno, kolik to bude stát, ale určitě nás to vyjde levněji, než oprava celé koupelny. A ty, mladá dámo, mi laskavě vysvětlíš, co jsi tu prováděla?“ rázně rozhodl pan Vodička.

„Nevím, proč se to stalo. Proč mi nevěříte?“ Adriana se vysmekla paní Vodičkové a s brekem vběhla do svého pokoje. Nezapomněla za sebou zamknout.

„Výsadu zamykání dveří má od zítřejšího dne zakázáno, Kateřino. Takže ji ten klíč zítra vezmi!“ řekl Robert Vodička a nechal svou manželku stát u dveří dcery, jejíž usedavý pláč se ozýval i za zamčenými dveřmi.

Celý večer už nikdo s nikým nepromluvil. Jen babička tiše oddychovala spravedlivým spánkem, aniž by měla nějakou představu o tom, co se stalo. Aniž by věděla, že se mezi členy její rodiny objevila propast a neustále se zvětšuje.

Tajemný telefonát

Prašná Zelená ulice patřila mezi nejstarší, které se v městečku nacházely. Tyčily se kolem ní nádherné starodávné domy, jejichž střechy podpíraly vytesané sochy mužů a žen. Z některých fasád se místo celých těl mračily pouze groteskní obličeje představující masky bez očí, které v šeru rána děsily okolní chodce. Občas bezzubá stvoření zívla na pozdrav, něco si mezi sebou zašeptala a ještě více svraštila čela. Pod rouškou noci si to ještě mohla dovolit. Při záblesku prvního slunečního paprsku jejich hlasy ustaly po dobu, než se zešeřilo, kdy opět začaly šeptem diskutovat.

Snad i proto se o ulici mluvilo jako o hrůzostrašné a nebezpečné. Děly se tu prapodivné věci. Ztráceli se psi, kočky a občas, což je ještě podivnější, i samotné obchody. Najednou se tu objevily a poté po nich nezůstala ani památka; jakoby ani nikdy neexistovaly.

Jedním takovýmto obchůdkem byl i malý antikvariát na rohu Zelené ulice. Bylo nebylo - najednou tu prostě stál. Měl zvláštní jméno – „AQUA.“ Dětem se to těžce vyslovovalo, ale i přesto se u něj vždy rády zastavily, aby se podívaly na sochu malé mořské víly, kterou měl antikvariát ve znaku. Byla krásná a vypadala tak skutečně, až se všem tajil dech. Děti si na ni často chtěly sáhnout, ale byla příliš vysoko.

Občas to vypadalo, jakoby mrkla, šibalsky se pousmála, zamávala nezbedníkům na pozdrav, nebo mrskla šupinatým ocasem. Jenže chytit ji při tom lišáckém kousku nebylo tak snadné, jak se zprvu zdálo. Už tu zase stálo nehybné tělo napůl lidské a napůl rybí, modré oči se dívaly do prázdna a vlasy barvy ohně nehybně vlály ve větru.

Byla dobrým duchem obchodu a měla také důležitý úkol. Když někdo otevřel masivní dveře krámku, začala přenádherně zpívat. Nebyla slyšet slova, jen vílin hlas doprovázený neviditelnou harfou. Když se dveře zavřely, její zpěv ustal. Nebylo divu, že antikvariát měl stálé zákazníky, kteří se sem rádi vraceli, aby zaslechli ten zvláštní zvonek, který obchůdek tak proslavil.

Pak už stačilo jen pootevřít obrovské dveře a vstoupit do dlouhé chodby rámovanou regály plnými knihami, která vedla k dalším dveřím do malé místnosti, uprostřed níž stál masivní stůl se starodávným černým telefonem a za ním seděla přísně vyhlížející žena usrkávající horký čaj.

Stejně jako chodba i místnost byla plná polic se zaprášenými knihami. Na pravé straně stál malý dřevěný pultík a za ním bylo točité schodiště, které vedlo do prvního patra. Za pultíkem pod schodištěm se za závěsem schovávaly dveře do další místnosti, která byla očím nedočkavých zákazníků utajena.

Na dřevěném pultíku malého starého antikvariátu se rozdrnčel mobilní telefon. Z místnosti za závěsem přistoupila k pultíku asi třicetiletá seriózní žena se světlými vlasy v černobílém kostkovaném kostýmu. Popadla zadýchaně mobil a přiložila si ho k uchu.

„Antikvariát, prosím? … Máme brožovanou…,“ pohlédla bezradně na starou ženu, která seděla u stolu uprostřed místnosti a četla si noviny.

„Dostaneme ho příští týden,“ prohodila stařena, aniž by zvedla oči od tisku a aniž by její společnice dotaz upřesnila.

„Dostaneme ho příští týden,“ poslušně vše zopakovala mladá žena do sluchátka, „zeptejte se v pátek…snad ano…není zač,“ s úlevou položila sluchátko a s otázkou v zelených zvědavých očích pohlédla na stařenu.

„Něco se stalo?“ prohodila stařena, aniž by pohlédla směrem k mladé ženě.

„Já nevím, jak to děláš, teto Kláro?“ řekla mladá žena a upravila si bezděčně lem sukně.

„A co?“ zeptala se stařena a upila ze svého hrnečku horký čaj. Dříve než hrníček položila zpět, rozdrnčel se starodávný telefon, který zabíral pravý roh stolu.

„…že si všechno pamatuješ a ještě přitom čteš noviny a…“ prohodila rychle mladá žena, „… telefonuješ,“ dodala, když stařena zvedala černé masivní sluchátko.

Kláře se na tváři mezi vráskami objevil úsměv. Její přísná tvář se rozzářila: „Klidně přejdu od jednoho k druhému, Magnólie. A teď už běž…,“ mávnutím ruky poslala svou neteř do místnosti za závěsem. Magnólie bez řečí poslechla.

„Tady Klára, mám pro tebe další kandidátku…,“ ohlásila se stařena do telefonu a pohlédla opět do novin, kde si červenou tužkou zakroužkovala jeden z inzerátů. „Vím, že si měla mít volno…Ano, samozřejmě, že si ho zasloužíš, ale nemám jinou možnost… Petra a Marta pracují na jiných… Je to důležité. Piš si! Adresa je Zbořená ulice 19…nějaká rodina Vodičkova. Dej mi pak vědět, jak to vypadá. Musíme ji dostat my… Ano, samozřejmě, že máš důvod se tam objevit. Nebudeš nápadná, protože tam nebudeš sama. Dali inzerát do agentury i do novin, že hledají chůvu pro problémové dítě…“

S mírným výdechem po dobře provedené práci položila stařena sluchátko telefonu, ještě jednou upila ze svého hrníčku lahodný nápoj a nerušeně pokračovala ve čtení tisku.