Vítr silně dul do velkých francouzských oken oddělujících terasu od domu. Lehké kapky deště vytvářely stříbrný závoj a jemně sekaly do nahé kůže. Topoly v aleji u nedaleké silnice ukazovaly směr větru a pomalu se pohupovaly v rytmu písně zpívané větrem jako líní tanečníci. Opírala se o zábradlí, a přesto se chvěla jako dubový lístek, který se jí zachytil ve vlasech. Její bílou siluetu ukrytou v noční tmě odhalovalo matné světlo dopadající zevnitř domu. Když jsem vstoupil ztuhla, ale neotočila se. Nemohla mě slyšet. Vnímala mě tím zvláštním pocitem, který vám říká, že za vámi někdo je, že se na vás někdo dívá. Cítíte jeho pohled v zádech, kde vám propaluje rudé otvory. Chcete se otočit a podívat se své pravdě do očí. Neuděláte to. Ten zvláštní pocit vám v tom zabrání. Možná je to strach. Možná je to zvíře v nás, které vidí, ale nedovolí, abychom prohlédli i my. Zastavil jsem se pár kroků od ní, kapky pomalu proměňovaly moje sako v těžké břemeno. Stejně těžké jako nastávající okamžiky.Chtěl jsem k ní konečně dojít, ale nohy mi ztěžkly společně s oblekem. Vlasy se začaly lepit na čelo a kapky zalévaly moje oči vodou. Neplakal jsem, ale možná jsem měl. Děkoval jsem nebesům, že dokážou plakat za mě, když já, žádný smutek nenacházím. Pomalu, ztěžka jsem se donutil k dalšímu kroku, připadalo mi to jako věčnost, než jsem zvedl nohu a přesunul ji před druhou. Tvrdá podrážka bot klapla o dlaždice a ona znovu ztuhla. Vítr znovu zavál silněji a spolu s dubovým lístkem odvál i její ztuhlost. Přitiskla si dlaně na nahá ramena a několika rychlými pohyby se snažila zahřát je. Teprve teď jsem si uvědomil, že jí musí být zima. Oděná jen v lehkých bílých šatech působila čistě. Chvíli jsem si myslel, že slyším jak drkotá zuby. Nebyl jsem to já? Může být vůbec něco v téhle situaci skutečné? Něco přece. Ona. Pak já s mojí prosbou jsem byl stejně neskutečný jako ta zvláštní noc ve které jsem hledal odpuštění. Byli jsme jen dva herci. Dvě figurky. Téměř nic jsme o sobě nevěděli, hráli jsme v kulisách, které nám někdo tam nahoře nachystal a snažili jsme se nevybočit z předepsané role. Stála, jako kdyby jí bylo vše lhostejné. Čekala odhodlaně, možná spíš odevzdaně. Vypadala, jako by byla ochotná čekat věčně. Možná, už tu věčnost měla za sebou. Ne, to je hloupost. Ta věčnost jsem byl já. Vyrazil jsem k ní, tentokrát pěvně, byl jsem si jistý svojí věčností ukrytou v náprsní kapse. Postavil jsem se za ní. Byla drobná, útlá. Kdybych se jen lehce naklonil opřel bych se bradou o její hlavu. „Také se na tomto večírku nudíte?“ začal jsem svojí obvyklou seznamovací větou. S odpovědí si dala načas. Odstrčila si mokrý pramínek vlasů z čela a pečlivě ho umístila za ucho. Stále sledovala tančící stromy, když odpověděla: „Ano, už delší dobu utíkám.“ Ten důraz na posledním slovu! Nebo se mi to jen zdálo? Následovala dlouhá pomlka. Nevím proč jsem také mlčel, ale nějak jsem věděl, že chce ještě něco říct. „Z večírků…..,“ nesměle, plaše dodala, jako by řekla něco nepatřičného a snažila se to zachránit. Uchopil jsem jí svýma velkýma rukama za útlá ramena a hrubě jí k sobě obrátil. Stejně tvrdě jsem se jí podíval do očí. Její lehounké tělo mi téměř vyselo v dlaních. Nebyla nijak vyjímečná, ale pro mě byla nejkrásnější. Nic bych na ní neměnil. „Víte, co si myslím, když se podívám do vašich očí?“ Nečekal jsem na její odpověď: „Vidím, že už nechcete utíkat, před ničím a před nikým. Chcete se postavit svému osudu a bojovat. Nechat se jím klidně porazit, ale bojovat.“ Na vteřinku sklopila oči. Rychle kývla a silně se ke mně přitiskla. Voněla nocí a deštěm. „Ano, ano…“ vzdychla a začala mě líbat. Mezi polibky se modlila. Latinsky. Možná plakala. Tlumič zjemnil výstřel na pouhé zašeptání. Stejně tiché jako její modlitba. Řekl jsem jí, že ji miluju. Pomalu v mém náručí umírala a dubový lístek se chvěl ve větru zachycený na kraji terasy. Amen. Nikdy se nedozvím před čím už nechtěla utíkat a nikdy se nedozvím jestli to chci vědět. Oblohu proťal první blesk. Uložil jsem jí na zem, jako by spala. Než jsem skryl ten dubový lístek do kapsy saka, otřel jsem jím slzy z její tváře a zatlačil oči. Políbil jsem jí.

Dobrou noc má nevěřící lásko,

jsi jak lotosový květ.

Jak on své v noci skrýváš líčko,

za pár mých krásných vět.

Kdyby jste se mě zeptali, proč jsem jí šeptal do ucha první sloku z básně neznámého básníka nevěděl bych. Ale vím jistě, že mě tam určitě slyšela, tam na věčnosti. „Sbohem. Já jsem ta věčnost.“