Globální parta

Kdesi v Malaze se procházela mladá dvojice, Češka a Rus, když k nim přistoupil mladičký Maďar a spustil:

„Do you speak English?“

„Ne, vole!“

„Why?“

„Patamu!“

Rudý Autostop

Chtěl bych zrušit svoje důchodové spoření, je-li to možné, pak ihned.

Proboha, proč? Co je to stovka měsíčně, a stát vám ještě přidá 50%!

Zakládám fanatickou náboženskou sektu něco jako RAF.

Prosim?! A jak to souvisí s vaším spořením?

Nemůžu víc český spořitelně věřit. Chystám se vyvraždit všechny vyšší bankovní úředníky.

Jak? Máme tu nabídky.

Z hlediska vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem.

Ale vy u nás máte debetní účet a jste v trvale v mínusu.

Jé-he! Takže mi nezbude než velké odmítnutí. Stop zakázán. Děkuji. Nas-hledanou.

Chytrá vietnamkyňa   

Vzít si Vietnamku je terno, až na to, že u nich to funguje jako u cikánů, žena a její příbuzenstvo tvoří kruh pevnější než snubní prsten. Panímáma volá cerce právě ve chvíli, když v televisi běží nějaký znamenitý pořad. A že tam takové běží pořád, tak volá pořád. Když zase jednou po hodině dokecaly, zeptal jsem se při závěrečných titulech kapku blasfemicky: „Tak co řikala, - mamka?“ „Že seš čurák, povídala.“ Zrudl jsem a osolil volume. „Já tý krávě ustrojim!“ Mladá si chrochtla: „To volala tvoje máma, moje je u nás na návštěvě a spí vedle v pokoji!“ A vzápětí se od vedle ozvalo: „Ztlum to, ty čůrák!“   

Jak Kafkova přítelkyně proměnila kalhoty v kočku

Fanda se při konkursu na Kafku v teplické Mušli z radosti nad svým úspěchem (byl totiž jednohlasně vybrán) opil a roztrhl si kalhoty. Nijak se tím netrápil, přišel domů, kalhoty hodil na židli, však ona mu je přítelkyně sešije, a usnul. Kolem poledne se probudil a celý bolestivý se vypravil do kuchyně. Uwe už měla na lince šicí stroj a kalhoty ležely ve dřezu. Fanda se spokojeně posadil ke stolu. „Tos tomu dal,“ prohodila za zády, „to už nespravím, tak mě napadlo, že ti z těch kalhot ušiju kočku.“ Fanda zalapal po dechu a začal sípat. „S tebou už to dlouho nepotrvá,“ zasmála se. „Vycpu jí tou buničinou, co nám dala tvoje máma do polštářů.“ A tak musel Kafka chodit v kraťasech a jeho kalhoty dostaly vlastní významnou roli Kafkovy kočky. 

Betonový žralok

Sousedka si strčila hlavu do trouby a pak přišel ke mně její manžel a povídal, že se mu zabila manželka, ale on jí stejně mlátil, strašačka vyprávěla, že mu záviděla jeho slávu, a on hrál, no tak si jednou zajel třeba do Brna nebo do Japonska a pak jí vzal k moři a dal jí pár facek, já tam byla jednou se Zvoníkem, volal na mě žralok a málem jsem se utopila, jenže von sám v Tatrách se na řetězech na začátku jen hystericky pochechtával, teprve pak se sesral a ty holky , co s nimi byly, vzal skoro ke dnu, fakt je, že rád fotil, hlavně věže a věžičky, a byl u toho hrozně rozpatlanej, víté, řikal, tóhlé jé véžíčká a némá kómínínek, žé sé na tú móméntkú névéšél. No, kretén byl, ale jo hodnej, ten druhej šéf tvýho táty byl taky hodnej, ale zase úplnej debil, měl bílou škodovku a jeho nevlastní vnučka mu jí pochcala, pravda je, že to byl klasickej slipař, a jeho vnučka tloukla hlavou vo beton, a oni chtěli, tobě bylo asi osm a jí čtyři, abyste spolu chodili, ty si pak po dvaceti letech to splnil, ale to už nikoho nebavilo, zato ten slipař, posloucháš mě Patriku?

Ten slipař, mami.

Jo, tak já du do práce, ty vole, vono je už pět ráno, no tak dělej, že deš jako spát a pak přijď.

Z neznámé planety

1.22 a na zahradě bylo světlo jako ve dne. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale stáli tam. Malý národ. Informace o tom, že umí číst myšlenky se mi v té chvíli hodila, páč umím jen česky a kapku anglicky. A tak kromě smrtelné hrůzy jsem dokázal vypotit slova: Vítám vás! Bytosti s mandlovýma očima, popsané ve všech příručkách o UFO, se obrátily ke mně a jedna z nich řekla: My, vítáme tebe! Oba stály uprostřed zahrady, nebýt světla z pouliční lampy ani bych je neviděl, tak byli malincí a nenápadní a tak jsem znovu řekl: Já vítám vás! A rozpřáhl jsem ruce, ale ne příliš, protože jsem se celý klepal. „My vítáme tebe,“ oni na to. „Ne, já vítám vás!“ osmělil jsem se jen proto, aby bylo jasno. „Ne!“ zařval poprvé jeden z nich, „vítáme tebe!“ To mě nasralo. „Vítám vás!“ zařval jsem. „Ne, my tebe!“ ozvali se. „Kurva, já – vás – tady- vy – vy – vítám!“ „My, tebe, tady, vítáme!“ „Hovno, já tu vítám vás!“ řekl jsem a bylo jasné, že to těm zeleným zmrdům nechci opakovat. Jeden z nich ukázal na mě prstem se slovy: „My!“ a druhý doplnil: „Tě tu jaksi vítáme, ty hovado!“ Co jiného na to a v té chvíli mě přešel strach – než: „Piču z ryby, já sem tu doma!“ A oni zas: „Ne, vypal, my!“ V té chvíli stála už moje zahrada v plamenech a mě bylo docela jedno, co s námi udělají. Zařval jsem ze všech sil a beze strachu: „Vítej tady, kurva zlámaná!“ Nebylo to nejchytřejší, ale taky to nebylo úplně blbý – světlo zmizelo, nikdo nebyl ztracen a moje kočky se těší plnému zdraví.

Severní květinky

V románech a patrně i v okolí skandinávských spisovatelek se vyskytují muži trubci, zbavení machy, ale i větroplašenství, jakéhosi panenství chauvinistického jáství. Četl jsem podobenství o současné Skandinávii, v němž vnadná dívka vejde do posluchárny zaplněné třemi studenty, zatímco ona nenuceně a jakoby v očekávání korsuje před tabulí, hoši lomí světla ke špičkám svých bot a nastává trapné mlčení. Dívka triumfuje. Podobný případ jsem zažil i v tunajším kraji, když jsem si včera u oběda ulomil kus zubu a v následné sklocovině strávil den před televisí. Běžely tam dvě verse reklamy na odměnu za věrnost jistému neonacistickému bankovnímu spolku. V první manželka ukuchtí choti hamburger, zasune mu stůl pod nohy, koupí lístky na fotbal a zašantročí vlastní matku. Vyjevený choť se ptá: Co jsem proved? Ve druhé manžel naservíruje choti wellnessovou přesnídávku, vyluxuje podlahu a koupí lístky na operu. Vyjevená choť se ptá: Cos proved?

Dobré hlášení

„Pani Malá!“ vykřikl doktor Ebolíto překvapeně, „vy se nám ztrácíte před očima. Ze sto šesti na sto pět! To je krasavec!“ Pan Malý byl neméně překvapen. Vyskočil a zeptal se: „A budu se ti teď vůbec líbit?“ Doktor Ebolíto se obrátil a řekl: „Krasavec! Kra-sa-vec!“

A to je ta známka punku

Ty nejsi punk. Ty se oblíkáš jak pak. - Jak pako? - Ne, jak pak. - Jak pak? Jakože styl pak nebo tak? - A co to je styl pak? - Asi, že se oblíkaj jak paka. - Né, že se oblíkaj až pak.

Duchové Ústí

Půl kilometru před stanicí vlak zastavil a stál pět, deset, možná dvacet minut. Proti mě seděl človín v letním obleku gentlemana, který navštívil Orient ve 30tých letech. S pohledem upřeným mimo jakékoli duševní souřadnice začal hlásit: „Řidič je ksindl, kopyto! Hlavně, že vybírá lístky. Nejede! Kopyto. Mít ho tu, sešvihám ho! Tenhle den, pokaždý! Řidič svině, kopyto! Tenhle den, pokaždý!“ I přes hrozby to byl jeden z těch řadových neurotických ubožáků, kterých má každé hejtmanské město okresního formátu na tisíc. V mravně desorientované nádražní hale se plísnili lidé. Informační panely informovaly dav, že neinformují. Natřásajícím se hrůznem cestujících si razil cestu prodavač limonád. Zastavil mezi mnou a automatem na limonády. „Dovolíš?“ zeptal se. „Já tam dám deset fant, rozumíš?“ Plivl jsem na zem a prodavač začal počítat: „Jedna fanta, druhá fanta, dvě a jedna jsou tři fanty, tři a jedna čtyři fanty…“ Pak se zarazil a „Dost!“ zařval. „Teď čaj, zelenej, jeden zelenej, druhej zelenej, mirinda, dost!“ Zakroutil se a odkvačil k base coca-col. „Cola, cola, cola! Tři cola!“ Rozhodil rukama a s výkřiky: „Prázdný basy, prázdný basy!“ se ztratil. Četl jsem kdysi o případu dvou žen, které někdy před padesáti lety potkaly ve Versailles korsující kavalíry s lehkými kordy a dámy v napudrovaných parukách – tohle bylo totéž, jen pozorované v zrcadle z gagátů.  

Dejte mi plato piv

nebo plato prášků

jak princezna na hrášku

nebudu už nikdy spát

neřiďte budíky

zastavte telefony

nařiďte ránu

ať mne opomine

ať mne vyjme

z rámu

Sociální underground

Vběhl na mě fotr, to víš, bengo v důchodu tyhle přepadovky umí, a já v koupelně, to víš, herečka, holim si frndu tim jeho Mach 3, a von na mě, no neser, to nemáš vlastní, myslíš, že chci mít na tlamě chlupy z kundy vlastní dcery? Asi né, táto, ale já vlastní nemám. Fotr na to, víš, co, joker, vem si pitralon na tu svojí kundu, aspoň příště nic nechytnu. Blbá sem si to tam nacákala a kunda, to ti vole, byla bolest! Pálilo to, ale abych to svoje povídání zkrátila, každej kluk to mám rád jinak, a holka taky, a tyhle pitralony, já vim, že se tomu dneska řiká jinak, jsem stará fetna, ale ty uměj holku rozkroutit.

Z mého okovu

Za celý život jsem vypil asi tisíc piv, ale v podstatě piju jenom jedno jediné pivo. A to jenom za tebe - - ty Demle.

Martinu T. k padesátinám

Deset griotek a patnáct piv, život se s tvým bojem v svém zájmu mazlí, a zlí lidé pod okny na vztek ti túrují mazdy. Vidíš to v zrcadle jedináčka, kterého opustil kamarád a na tebe zbyla role nácka. Nesobecky před holkami tavíš sklo, v bohorovné jistotě, že na tebe nikdy nic neprasklo. Nikdy se nekoupeš, do sebe, do jiných nevidíš, nepoznáváš vlastní košile, trenky měníš s kámoši za jiné, tvrdíš, že všechno je v pořádku, poslední prachy vyměníš za retku. Jak ta krabicová poesie, ukládáš se ke spánku s tím, že Poe žije, levou rukou bloudíš pod stolem a směješ se pod vousem, vlastní život je ti bambusem – bambusem s kapkou rosy, která řekla si, kde je ten Pulp, kde sou ty Suede, kde sou ty Cure, kde sou ty sračky, - kde je ten lajf, kterej měl značky? Kde jsou ty maminy, co běhaly jak vteřiny, kde jsou ty chlapy typu Franka Zappy – kde sou ty kundiny, tam, kde sou ty maminy, kde sou ty Zappové, tam, kde ste vy, pánové.

Spící cikánka

Jde se na haldy. Haldy, haldy, pořád jenom haldy, ale rozumí tomu jiní, lidé z rovin, z lesů, vod a velkoměst? Zkusíme to. Chceme se bavit o vysokém a pokaždé skončíme u toho nejnižšího. Třeba u faktu, že kdo si pořádně vytře prdel, je prachobyčejná buzna, ne homosexuál, ale bukvice, které jde jen o toho ryzáčka v závětří. Takové řeči jdou večerem, ale ve dne jdeme místo řečí my sami, jdeme Duchcovem, kolem hald, podél potoka, u chovných rybníků se otáčíme a jdeme ke Kalinům, ke Kalinům, kde sedí holčina, kolem ní halda chlapů, a holčina si kvůli nim vyholila obočí, ale zle, takže má nad každým okem uzoučké sice, ale přece jen dvojobočí. U vedlejšího stolu osamocená spící cikánka a nad ní obraz od Rousseaua.   

Dračí poušť

Na dole Nástup jsem potkal draka, no draka, podle toho, co jsem o nich četl, byl tajten spíš dráček. V kohoutku neměl ani metr. Ale pyšnil se dvěma hlavami. Součet jejich mozkové kapacity nijak nezměnil moje představy o dracích. O co jim tak obvykle jde – o nějakou pasivní princeznu, za kterou se postaví silný chauvinista, ne-li dokonce machista, jehož jedinou motivací není ani tak princeznin věneček, ale drakovy hlavy. Jelikož tehdy nebyly fotografie a malíř obvykle přicházel ex post, vzal statečný mladík zavděk šátkem, co důkazem své odvahy. Můj dráček princeznu nikdy nepotkal. V rozšíření obzoru mu bránily rypadla a vysoké haldy, mour, pásové dopravníky a mlha z tušimické elektrárny. Mně však nebránilo nic, ba ani zákon, a na místě jsem ho zprznil. Mytofilie mi zachutnala a na poznávacích zájezdech jsem postupně vyklepal baziliška, člověka s psí hlavou, undinu, mořskou krávu, mantichoru, lamii a bůžka Silvána. Ohledně krávy jsem měl jisté problémy, ale tak jako jsou dva odlišné rody sirén, existují dva neslučitelné druhy krav.   

Co umí všichni chlapi

Právě jsem usínal, když jsem dostal chuť na pivo. Asi bych v té chvíli měl dostat strach, ale nic takového se nestalo. Měl jsem chuť na určité konkrétní pivo v počtu, který naši matematici vyjadřují číslem 2π. Abych nenaπnal své chuťové smysly, umínil jsem si, že hned jak ráno vstanu, skočím na pivo ke Svatému. Nic takového se nestalo, ale večer jsme vyrazili do prapodivné vesnice Všechlapy, kde po nás při druhé objednávce vyrukoval hostinský se slovy mede, mede! „Jak mede, vole?“ zeptala se moje gal. „No, mede, mede,“ zablábolil hostinský, který to tu zjevně kroutil nejmíň přes dvě zavíračky. „Co myslí tím mede?“ nenechala se. „Přestaň s tim vyrušováním a jeď bomby!“ napomenul ji kamarád. „Mede, mede,“ trval na svym lokálfýrer. „A dáte nám tři panáky?“ opáčil jsem. Všechlapák odkvačil a přinesl tři panáky a znovu mede, mede! Tak se to střídalo až do chvíle, kdy se démon hodil do vývrtky a jadrně zahlaholil: deme. Vedle panáků bylo na účtu pět piv zapsaných ve tvaru IIπ. 

Čůra a Čučák

Bylo jim kolem dvanácti. Čůra byla bezskrupulosně vulgární a Čučák se chlubil tím, že patří mezi deset kluků ve třídě, které miluje Jarka. Čůra vyprávěla o osmnáctiletém, který má Ferrari. Čučák pravil, že ho zná. Čůra chtěla, aby je seznámil. Nepokrytě se kochala vyhlídkou, že se přede všema nechá na kapotě toho Ferrari vyklepat. Nato přiběhl její fotr a vynadal jí do kurev. Čučák chvíli zuřil, nadával tatínkovi i majiteli Ferrari do zmrdů a pak vyčich. Čůra se rozbrečela, že tatínek nemá pořádný listy a pak se ztratila. Fotr zůstal stát na ulici. Vzpurně se díval na mě a prděl skrz pysky. Než se otočil řekl: „Asi se vám zdá sprostá, ale to má z tý povinný literatury, co čte.“

Kam se hrabe

Malý Arabáči se sapíkama nuděj jako nikdy. Ale když se v pavilonu opic něco děje, jsou u toho vždycky naše děti – a vlastně nejen ony, vlastně celá naše televise. Češi prostě milujou gorily a nebaví je guerilly.