|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ve chvíli, kdy jsem vkročil do předposledního kupé, už bylo příliš pozdě, abych se otočil a odešel jinam. Cítil jsem se ošizený o vlastní důstojnost; zůstal jsem stát na místě naprosto dovládnutý křečí a pocitem trapnosti. Kdyby se následně z protějšího sedadla neozvalo podlouhlé: „Dobrý den,“ nejspíše bych pro svou bezvýznamnost ve vteřině zemřel. Odpověděl jsem a takticky se posadil na nejvzdálenější sedadlo. Jelikož jsem na sebe nechtěl příliš upozorňovat, mlčky jsem kontroloval naprostou pohybovou pasivitu svého těla.
„Jedete také do Prahy?“ z uličky zdaleka nevypadala tak krásně, což byl hlavní důvod, proč jsem si vybral již obsazené kupé. Lákala mě vidina nezávazného rozhovoru se vzhledově průměrnou a nepříliš sebevědomou dívkou, kterou bych mohl snadno ochromit. Ve skutečnosti seděl kousek ode mě pravý anděl a já měl strach s ním mluvit.
„Ne, vlastně ano. Ano jedu do Prahy,“ koktal jsem a navíc jsem začínal cítit zápach vlastního potu.
„Bydlíte tam?“ pokračovala. Tolik se mi líbila, nemohl jsem dýchat. Nezvykle jemný hlas vycházející z drobných úst, hnědé vlasy až po ramena, mámivě průzračné modré oči - třásl jsem se.
„Cože? Aha, ano, ano bydlím,“ nechápal jsem její evidentní zájem. Tvář zasypaná uhry, silná robustní postava, oči schované za dioptrickými brýlemi - ano, nechápal jsem jej. Chvíli jsme oba hleděli z okna a bez výraznějších pohnutek očekávali reakci toho druhého.
„A…a Vy také v Praze bydlíte?“ sebral jsem veškerý zbytek odvahy a pohlédl jí znovu do tváře, která se tentokrát snad s vlivem špatného stínu nezdála již natolik dokonalá jako v minulých okamžicích, přesto byla stále tou nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl.
Přikývla.
Nepromluvila, pouze přikývla, jako bych jí za těch pár slov nestál. Nerozuměl jsem tomu; nyní mě ignorovala?
„Cestování,“ vyslovil jsem bez přípravy.
„Prosím?“ svraštila čelo a zaraženě na mě pohlédla. Najednou vypadala snad o deset let starší.
„Cestování je tak bolestivé, avšak pozoruhodné zároveň,“ nedokázal jsem se smířit s tím, že z původních sympatií se zcela nepochopitelně přiklonila ke striktnímu přehlížení, „Cestování je návrat k našemu nitru, víře a svědectví z budoucnosti,“ citoval jsem svého přítele, který je náruživým cestovatelem, jen abych na ni slovy zapůsobil tak, jako se mi to na začátku podařilo bez nich.
„Kde jste to četl?“ vybafla takřka okamžitě.
Co jsem proboha udělal, že se tak chová?
Připadám jí tak odporný?
Připadá jí tak odporný fakt, že se mnou zahodila dvě minuty svého času?
„Nečetl jsem to, přemýšlel jsem nad tím,“ oplatil jsem nekompromisně její cílený útok.
Pousmála se a řekla: „Čtete rád?“ následně z kabelky vytáhla knihu, na jejímž obalu bylo tučným písmem napsáno George Orwell - Farma zvířat, „Znáte to?“
„Nějak moc otázek najednou,“ pokusil jsem se zavtipkovat, přestože jsem byl jejím chováním značně rozčarován.
„A Vám jistě nebude činit problém na ně odpovědět,“ řekla za mírného smíchu, což jen přidalo na mé neschopnosti celou situaci chápat.
„Autora znám, knihu ne,“ reagoval jsem stroze se záměrem převzat otěže ignorace.
„Doufám, že se neurazíte, ale nechtěl byste přejít na tykání?“ zeptala se jakoby mimo řeč - byla suverénní a decentní zároveň.
„Jistě, jistě,“ nedokázal jsem skrýt údiv, „Já jsem Tom.“
„A já Marika,“ ochotně mi podala ruku a poprvé se usmála tak, že vynikly její ne zcela bílé zuby, naprosto neúměrné jinak pěknému obličeji.
Nasadila si brýle a začala předčítat z knihy známou část vykreslující Bitvu u kravína. Tu knihu jsem ve skutečnosti přečetl několikrát, předtím mi šlo jen o to zabránit nalezení společného tématu. Jak vidno opět jsem se přepočítal.
Brýle Mariku snižovaly k šedému průměru, ve kterém ostatně mohla být už když jsem přišel. Možná bylo pravým důvodem nedorozumění - kdy se stal z anděla vetřelec předčítající notoricky známé pasáže oblíbené klasiky - to, že jsem se bál pořádně podívat, zaměřit se na nezanedbatelné detaily.
„…Ani poslední zvíře na statku si nenechalo ujít pomstu a každé ji provádělo podle svého…,“ zatímco předčítala Orwella, aniž bych chápal proč, začínala působit jako nadmíru otravná bytost. Navíc mi s každou další větou připadala její postava oplácanější. Přál jsem si být vysvobozený.
Musel jsem ihned odejít. Do kupé totiž vešel intelektuálně vyhlížející mladík a okamžitě našel s Marikou společné zalíbení v četbě. Oba byli stejní. Stejně bezvýznamní. Aniž bych cokoli řekl, vyběhl jsem ven. Mým útočištěm pro následujících deset minut se stal nechutný - v porovnání s nimi však výsostný - záchod.
"Jen ať si užijí," huhňal jsem si pod nos.
"Ti dva se hledali," s úsměvem na tváři jsem si upravoval rozcuchané vlasy, načež jsem se posadil na sklopené prkýnko a složil hlavu do dlaní.
"Kam jen se poděl můj anděl, kam zmizel jeho půvab?"
Všudypřítomný zápach výměšků byl stále silnější a spolu s nekončícím drncáním vagónu mě uváděl do stavu naprosté bezmoci. Malá žárovka začala nepravidelně poblikávat, až nakonec zhasla úplně.
"Musím se pro něj vrátit. Zkrátka musím!"
Bez přemýšlení jsem se rozběhl zpět ke dveřím kupé, které však nyní zelo prázdnotou. Oba byli pryč; bez rozloučení, bez toho, aby mi dali jakkoli najevo svůj záměr. Zanechali jen zbytečné vzpomínky.
"Nerad jezdím v noci vlakem. Nejen že mě atmosféra takového cestování nadmíru frustruje, ale především na mě působí stylem nedořečeného příběhu, ubíhající dálnice, po které mizíme do bezedné tmy" - znovu jsem citoval svého přítele, který neexistoval.
|
|
|
