"To bude dobré mami," hladilo děvčátko svou matku po vlasech. Ta na svou malou dcerku upřela uplakané oči. Jak vyrovnaně to znělo. Zastyděla se za své slzy.

     "To víš, že to bude dobré holčičko moje!" Matka přitiskla svou dcerku ještě víc k sobě.

     "Jak je možné, že je to dítě tak klidné?" ptala se sama sebe. "Je ale dobře, že je klidná a nebojí se!" přemýšlí dál zoufalá matka. "Nakonec čeho by se měla bát? Ona přece neví, že umírá..."

     "Mami, budu mít v nebi vlastního andílka?"

     Matka překvapeně zamrkala. Jakoby jít o dítě četlo myšlenko.

     "To víš, že budeš broučku."

     "A dostanu někdy vlastní křídla?"

     "Určitě ano," odpověděla automaticky matka. Slíbila by své malé holčičce cokoliv, aniž by přemýšlela nad tím, zda jí to může splnit.

     "Viděla jsi mami někdy anděla?" Matka jen zavrtěla hlavou.

     "Já už je uvidím brzy, že ano?"

     "Já nevím holčičko."

     Na chvíli se v místnosti rozhostilo ticho. Děvčátko přemýšlelo nad anděly a matka žasla, jak snadno člověk přijímá smrt, když jsou mu 4 roky.

     "Mami?"

     "Ani holčičko?"

     "Já už musím jít mami. Neplač. Ta paní je moc krásná a voní jako ty. Tak neplač. Budu tvůj andílek chceš?"

     Matka strhla děvčátko do své náruče, jakoby jej chtěla ochránit před nemocí a jejím zlým koncem.

     "Mám tě ráda mami," zašeptala naposled dívenka. Chtěla mamince ještě zamávat, ale celou ji zakryly bílá krídla a pak se jen vznášela a pomalu zapomínala na všechnu bolest, kterou na zemi nechala. Pocítila nádherný, konejšivý, nebeský klid. Nic ji nerušilo... Slyšela jen šelest svých malých bílých křídélek...