O nerozhodném Honzovi

   Honza šel a šel a těsně za půlkou světa narazil na rozcestí. Vedly z něj cesty, označené jako LEHKÁ a TĚŽKÁ a pod rozcestníkem seděl kouzelný dědeček a svačil. Honza počkal až dojí, pak pozdravil a zeptal se: - Nevíte, kde je třetí cesta? Ve všech pohádkách jsou tři!

-   V pohádkách možná, odpověděl dědeček a zmuchlal obal od bagety. - Tady jsou jen dvě. Anebo cesta zpátky, ale to nestojí za to, když chceš dál do světa!

   - Ale podle čeho si mám vybrat, když vypadají úplně stejně?, namítl Honza.

   - Ty cedule, dědeček už byl netrpělivý, - ty cedule tady nejsou pro srandu králíkům! LEHKÁ je lehká, ne? Po rovině, neprší tam, neměl bys hlad a spal bys pod střechou. Na TĚŽKÉ je všecko naopak a navíc se jde pořád do kopce a s kopce a je zima. Rozhodni se sám.

   - Bral bych LEHKOU, řekl Honza, - to je jasné, ale zdá se mi, že v tom bude háček. Kdyby všechno šlo bez problémů a snadno, dodal zamyšleně, bylo by to snad i proti přírodě. - Ale zas:  když člověk něco vytrpí…Na konci té těžké cesty bych měl dostat princeznu, půl království nebo tak něco. Nevíte náhodou, jak to je?

   -  Sorry, vykouzlil si dědeček další housku.  Šla tady spousta lidí, ale jak dopadli, nevím. Pohledy neposlali.

- A většinou se vydali…?, nedořekl Honza.

- Podle nátury přece, odsekl dědeček popuzeně.  - Někdo rád překážky a někdo jistotu. A už se neptej. A sedni si, znervózňuje mě, když stojíš. Nechceš něco na zub?, nabídl smířlivějším tónem a  potřásl košíkem.  – Není nejnovější, ale své ještě vykouzlí, konstatoval spokojeně.  S pusou plnou dalšího koláče dodal: - Nemysli, já taky chtěl dál -  jenže není koho se zeptat. Tak tady čekám, až se rozhodnu. Neboj, ono to nějak dopadne, rukou ze sebe ometl drobky. Pak vytáhl z košíku modrotiskový polštářek a spokojeně se natáhl. – A teď promiň, musím si dááááchnout, hlas se změnil v pochrupování.

   Honza se rozhlédl po okolí. Okolo hlavy mu proletěla včela, slunce svítilo, obloha byla modrá a práci zpívali. Pohledem se vrátil ke spícímu dědečkovi. Když on, tak já taky, řekl si. Času dost, nepospíchám. Rozvázal uzlík s máminými buchtami, pomalu se do nich pustil a čekal. A čekal a čekal a jestli mezitím nezačal samostatně myslet, čeká dodnes.

/6.listopadu 2008 a dřív/