 whispermoonlite (Občasný) - 22.11.2009 > posledních pár veršů mi přijde hodně důležitých. vytvářejí protiváhu k té části o prázdném pocitu. s úsměvem se vrátím ke svému obrazu posledního člověka na světě, které mu není věru co závidět. vcházet k sobě bez možnosti, že tam někdo bude, někdo z lidí, nebo něco, co patří k tomuto světu, není povzbuzující vize. stromy a zvířata jsou určitě pěkné objekty, to nepochybně, ale člověk si s nimi nevystačí. takže v posledku buďme rádi i za své nepřátele, pokud nás nechtějí rovnou zlikvidovat. - a teď jsem si všiml, že i ty tam ten motiv máš, tj. odpuštění. a potom mě napadá, že být doma je možné, jen pokud existuje i nějaké ne-doma. a ne-svět potřebuje svůj svět, nebo naopak. a být já, nakonec, lze jen odlišením se od toho, co "já" nejsem. to je jednoduchá dialektika. a nebýt "já", to je být vším a se vším, což je ale úroveň právě narozeného dítěte. a víme všichni, že tento pohled, zůstat tím malým bohem, malou bohyní, byl neudržitelný, že nám naši všeobsáhlost začalo dřív nebo později něco narušovat. - v tomhle duchu tu básničku čtu. je možný, pravděpodobný, že ty ji čteš jinak. :) - přitom by se nemělo zapomenout na to, že to není tak samozřejmé, že je možné ji číst, protože kdybys ji nenapsala ..., nebylo by se o čem bavit.
| |
