Jeho tělo sedělo v autě za dívkou,

s jejíž duší se chtěl potají propojit.

Né!!

On se ladil na její obsah

a přitom hrála vystihující hudba

a on zíral na míjející venkovské kostely,

jež se mu v zapadajícím slunci

vstřebávaly do jeho mysli a srdce

stejně jako její otevřená veselost.

Vždycky byl takový,

miloval sluncem ozářené tyčící se kostelní věže

a upřímnost vřelého úsměvu dívek.

Svatost a srdce.

Potom ty kostely zmizely,

auto zastavilo na asfaltu

mezi paneláky,

dívka se mu zarděle při loučení

podívala do očí

a odběhla po schodech pryč.

A na něj padla tupost

prázdnýho betonovýho bytu.

Ahoj Lucie.

1. 5. Léta Páně 2001