cítím svou bytost

jak tiše šeptá

cítím na krku lítost

píchá jak jehla

nikde ne slunce

jen umělá lampa

nevidím člověka

jen prudký obrys

přicházím zdaleka

a nesu vám dopis

v podobě rosy

stékám vám po tvářích

žalostně prosím

na zmáčených polštářích

zapněte ticho

a nechte hrát do konce

necítím bytost

ani hlas svého dozorce

hlavu si zakláním

až hluboko k zemi

neslyším volání

které až k rozdrcení

živé dovádí

minulost splynula

vše se mi hromadí

i vy jste se pohnula

budí se nový den