Slunce pohlédlo na hladinu jezírka při svém odchodu do nebeských ložnic. Zkoumalo se jako mladé děvče před zrcadlem, kritické poznámky nebyly mu neznámé. Paprsky obejmuly jezírko a chtěly hladinu pozvednout výše, aby se slunce mohlo lépe podívat. Dřív než tak udělalo, ještě dřív, než všechny paprsky stály na svém místě, jeden z nich zavadil o hebkou kůži.

Slunce zamrkalo, až odehnalo černý bouřkový za kopce, a překvapeně si prohlíželo -- drobné prstíky na noze. Svým ohnivým zrakem klouzalo výše a výše po šedivém rouchu. To skrývalo drobné a prochladlé tělo. Celé spočívalo pokojně na hladině, ruce roztažené a napjaté do konečků prstů, vlasy rozházené po hladině jako svatozář. V obličeji však ta bytost neměla výraz svaté pokory, ani mučednické bolesti. Její grimasa – nebyla, vůbec nebyla. Sklopená víčka lemovaly dlouhé řasy, drobný nosík se v slunečním jasu téměř ztrácel a lehce nafialovělá ústa nenaznačovala žádný úmysl. Dívčina tvář byla tak jasná, a přesto zastřená.

Slunce dokončilo svůj průzkum, pokusilo se polechtáním vzbudit nějakou odezvu, ale bez úspěchu. Jindy by odešlo a ničím tak nicotným by se nezabývalo, ale dnes se nemohlo od dívky odtrhnout, od lidského tvora, kterým se jinak vůbec nezaobíralo. Dnes pokaždé muselo svůj pohled vrátit na mladé tělo.

Den se nachyloval, však Slunce se nehnulo ze svého místa.

Propusť ji, chladná hladino. Dej ji mě!

Vykřiklo Slunce z posledních sil končícího dne.

Temná voda však sevřela své objetí a jemný šat začal klesat do hlubin pod ledovou tíží.

Nechtělo-li Slunce sežehnout dívku svými paprsky, mohlo jen ničemně přihlížet. Síla Země ho však táhla za obzor.

Jako dívka klesalo hloub a hloub.

Jen jeden rozdíl tu byl.