SÍLA MONSTER / MONSTERS´ POWER

výstava primy Gymnázia a SOŠ Klášterec nad Ohří

v Městské knihovně v Klášterci nad Ohří

Příprava a realizace: září 2008 – únor 2009 na hodinách výtvarné výchovy i v rámci mimoškolních aktivit.

Výchovně-vzdělávací cíl: přiblížit dětem památky a stručné dějiny Klášterce n. Ohří a jeho okolí z hlediska kunsthistorického i pomocí místních barvitých pověstí; seznámit je se základními znaky románských a gotických hradů; provést je celým procesem přípravy výstavy (motivace, tvorba vlastních děl, návrhy pozvánek, plakátů, program vernisáže, instalace výstavy); inspirovat je k vlastní tvorbě, k vymýšlení originálních legend, svých strašidel a strašidelných hradů; pěstovat v nich cit pro materiál a udržení specifického stylu, atmosféry pochmurnosti, děsu, patiny starobylosti a v neposlední řadě nechat je prostě se „vyřádit” v pevně stanoveném, kultivovaném rámci, jenž nevylučuje užití černého humoru.

Materiál použitý při tvorbě děl: tónovaný balicí papír, kladívkové čtvrtky, kartón, transparentní střihový papír, kancelářský papír nařezaný skartovačkou, papírový a konopný provázek, tesařské tužky, černá probarvovací barva do Latexu, grafický váleček, lepidlo Herkules, černý sprej.

A jak to vlastně všechno proběhlo:

Nechtěla jsem primány unudit k smrti, a tak jsem přemýšlela, jakou formou dostat do jejich povědomí důležité informace o historii vlastního kraje, o místních památkách. Vzala jsem je proto na pěší výlet na hrad Šumburk. Cestou jsme se zastavili na několika místech, s nimiž se pojí zajímavé legendy. Největší úspěch měla ta o tajemném mnichovi z kláštereckého pivovaru, v jehož existenci jistý tovaryš nevěřil, což samozřejmě skončilo pomstou v posloupnosti zjevení - leknutí - exitus. Ale pojďme dál.

Na hradě jsme si z ptačí perspektivy prohlédli, kde vlastně žijeme a řekli si několik údajů o hradu samotném, o založení města. Opět jsme si přehráli jednu z legend. Tentokrát šlo o příběh hlupáčka, jenž dostal za úkol sehnat víno, proto dorazil až na Šumburk, kde mu podivný mužíček v červené zástěře naplnil džbán lahodným mokem. Hrad jsme prohledali, avšak místo, kde by se zadarmo rozdávalo víno, jsme nenašli. Alespoň jsem si tedy řádně prohlédli, jak vypadá stavba hradu. Děti si také ve skupinkách vyplnily malý kvíz, který měl prověřit, jak si zapamatovaly předchozí vyprávění. Odměnou za dobrý výkon byla mlska a jednička z Vv. Primánci jsou děti chytré a o ceny se nenechali připravit.

Hned další týden jsme se vrhli do vytváření vlastních 3D hradů z tvrdého kartónu. Aby práce nebyla jen tak jednoduchá a výsledná stavba získala netradiční vzhled, trvala jsem na tom, že stavitelé nesmí použít žádné lepidlo, vše má držet pohromadě jen pomocí provázku. Také jsem zdůraznila, že hrad musí být řádně zruinován, poněvadž by se na něm mělo místní tajemné obludě hezky strašit. Na závěr směli tvůrci svou zříceninu lehce „očoudit” černým sprejem. Rádi by bývali sprejovali víc, avšak coby pedagogický dozor, vědomý si finančních možností školy, neustoupila jsem ani o píď. Kušte, sprejeři!

I přišel čas vymyslet k hradu legendu a příslušnou děsivou bytost. Legendu jsme potom zaznamenali na kusy trhaného balicího papíru, co kus, to slovo. Dětem jsem rozdala nafocené patkové písmo, antikvu, s tím, že se měly ve svém textu alespoň přiblížit vzhledu klasických liter. Dětská ruka antikvu samozřejmě půvabně našišatěla, ale zároveň dodala sepsaným „perganemům” nádech staré kroniky. Dělení na slova nemělo jen estetický účel, šlo i o vyloženě praktickou záležitost, poněvadž sepisování probíhalo ve skupinách a bylo třeba, aby se všichni rovnoměrně zapojili. Rozdělili si tedy slova a práce potom postupovala rychle kupředu. Jednotlivé kousky lepili písaři na podkladové čtvrtky A4, umístěné většinou na šírku. Mohli použít i čtvrtek víc, pospojovali jsme je opět pomocí provázku. Pod každý „pergamenem” zavěsili ještě svou pečeť vytvořenou velice jednoduše vyrytím linek do kartónu, na němž po přejetí válečkem s černou barvou vystoupily světlejší zahloubené linky.

Po legendě bylo třeba vyšátrat z temnot strašidlo. Děti samy dokázaly odpovědět na otázku: „Čeho se člověk nejvíc bojí?” Jeden chytrolín mi nedovolil třídu dlouho napínat a vyhrkl: „Něčeho neznámého, neurčitého!” Měl pravdu a hned jsme jeho objev zužitkovali. Děti si namuchlaly větší formát balicího papíru, zadívaly se do vzniklé muchláže a z ní vyšrafováním náhodně vytvořených políček vytáhly na světlo boží své strašidlo. Použili k tomu velké tesařské tužky. Svému monstru potom přilepovaly z hromady proužků skartovaného papíru vlasy, vousy apod.

Domnívala jsem se, že bychom vernisáž mohli pojmout jako hromadné vystoupení hrozivých duchů, a tak si každý primán vyrobil svou vlastní masku. Na základní tvar vystřižený ze čtvrtky dolepovali jemnou strukturu z mačkaného bílého střihového papíru. Masku, stejně jako hrad, také lehce začernili sprejem. Nakonec se ukázalo, že se většina dětí stydí předvádět v bubáckých kostýmech, nelámala jsem tedy nic přes koleno a nechala vystoupit jen pár exhibicionistů. Ostatními, v akci nepoužitými, maskami jsme vyzdobili prostor nad hrady – přímo se na to třásl.

Celý projekt se pomalu chýlil ke konci, bylo ještě potřeba navrhnout pozvánku a plakát. Abychom podpořili celkové vyznění výstavy, realizovali jsme i tyto návrhy v černobílé barevnosti a opět přišel na řadu motiv hrozivé masky. Z běžného kancelářského papíru si vystřihli malou šablonu, kterou přiložili na čtvrtku A5, přeloženou v půli. Jemně na jedné straně formátu masku přestříkali sprejem a na druhou, u níž zůstal podklad bílý potom přilepili samotnou šablonu, tentokrát již načerněnou. Z vytvořených návrhů byl potom vybrán jeden a z něj vznikl plakát i pozvánka. Zbylé návrhy posloužily jako drobná dílka pro doplnění exhibice. Název výstavy jsme vybírali demokraticky - kdokoliv mohl předložit svůj nápad a pak třída hlasovala. Já jsem do výběrového řízení vyslala drnčivé „Na hradě straší”, ale davu se více zalíbilo temnější a prý charismatičtější „Síla monster / Monsters´ Power. Inu, chcete monstra, budete mít monstra...

Nakonec došlo na instalaci všech artefaktů v prostorách knihovny. Využili jsme velkých panelů potažených plátnem a zarámovaných do mohutných dřevěných rámů. Přímo v knihovně byly k dispozici malé nástěnky rovněž potažené plátnem. Z panelů jsme vytvořili pozadí pro krajinu s hrady. Aby hrady náležitě vynikly, nařasily jsme na panelech černou textilii. Hrady samotné jsme postavili na „kopce” z balicího papíru a nad ně jsme zavěsili několik „pergamenů” s legendami.

Zbývalo odškrtnout poslední bod projektu, vernisáž. Tři odvážní rockeři, jejichž legenda pojednávala o strašidelné hudební skupině, si z kartónů vykouzlili kytary. Svou pověst odvyprávěli a potom na své epesní kytary zahráli jednu skladbu od skupiny Lordi. Frontman Kryštof uměl nazpamět celý anglický text a neohroženě zpíval do mikrofonu, ostatní dva kytaristé rovněž prožívali svůj výstup, jako by jejich nástroje ani nebyly z papíru a produkovaná hudba ve skutečnosti neduněla z CD přehrávače. Další odvážlivec seznámil obecenstvo s tím, jak projekt vznikal a jaké lapálie při jeho uskutečňování tvůrce potkaly. Dvě jiná strašidla chodila se štědrou duchařskou mísou mezi návštěvníky a nabízela z ní zdvořile bonbóny. Každý primán měl za úkol přinést jeden sáček sladkostí, takže se všichni podíleli na malém pohoštění. Tak to přeci na vernisáži má být.

Stálo mě to všechno x Ibalginů, jednu drobnou pedagickou krizi a hodně energie, ale nebylo proč litovat. Mám ráda tvořivé obludky a prima je prima...