|
Divušce
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
Do roztrání těla hnít
chtěla se zapouzdřit
vměstnat do duše snící lišky
která hoří na závěji
a plodová voda jara
odpověděla jí ponětím
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
Za sebou mizejí splavy
hrotité pupeny se derou
peří šediví na krách
leží jako na jehlách
a ty ji useberou
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
Naposledy sněží v tomto roce
jen na koleně nevěstinném
stružka krve vyšívá
krajkovaný závoj studí
rty se pouze rdí
IVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVI
Na prahu s mnoha mosty
přimrzl rybář k pobřeží
v ruce svírá bílý prapor
město se asi vzdá
| 
