MÁMA A JÁ

Moje máma si občas vzpomene,
jak se mnou dělala první krůčky mé.
Byly pomalé a neohrabané,
ale na tu chvíli, máma prý, nikdy nezapomene.

Ani na to, jak mě jako malou lžící krmila,
a jak mě číst a psát učila.
Když hodná jsem nebyla,
tak se na oko občas zlobila.

Když mě něco bolelo,
něžně hladila mě teplou dlaní svou.
Jakým lidem věřit mám mě učila,
a kluky ode mě pryč honila.

Když později jsem se z lásky vdávala,
přála mi štěstí a dojatě slzela.
Čas dopředu příliš rychle utíká,
jako by to všechno bylo včera se nám s mámou zdá.

Dnes se svojí mámou dělám pomalé krůčky já,
když při chůzi se o hůl opírá.
A když někdy ruka se jí třese trochu víc,
sama jí dávám lžící jíst.

Volné chvíle když spolu trávíme,
často hladím svojí dlaní její vlasy šedivé.
V žertu, když od ní odháním dědečky zvědavé,
upřímně se tomu obě smějeme.

A když řeknu: ,,Za všechno, mami, dík!“
Ona jen mávne jemně rukou a odvětí:
,,Holčičko, Ty neděláš teď pro mě míň!“

A obě bychom si v tu chvíli přály,
ten čas právě teď zastavit…