Zamířil. Přesně do prostřed obličeje. Pomalu, jistou rukou, zmáčkl spoušť. Od jeho oběti ho dělilo necelých deset kroků. V okamžiku, kdy střela opustila hlaveň, se mu do mysli vkradl nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Najednou pochopil, co je špatně. Jeho oběť totiž neprosila o milost, takže uspokojení z tohoto činu nebude mít takový grády. Při přípravě akce snil o tom, že až bude svému šéfovi mířit do obličeje, tak se ten tlustej zmrd vrhne na kolena a bude ho zapřísahat, aby to nedělal, bude brečet, že má ženu a dvě malé děti. Ta představa šéfova ponížení ho neuvěřitelně rajcovala, protože za ta léta, co dělá v této firmě, bude konečně on pánem situace. Bez toho naříkání a proseb to není ono.
         Střela pokračovala směrem k oběti po přesně dané a matematicky formulované křivce. Za chvíli se ozve plesknutí mozku o zeď. Ten zvuk bude znamenat konec tyrana. Možná policajti zjistí, kdo a proč ho zabil. Určitě na to během doby přijdou. Nebude jim tedy přidělávat práci a půjde se udat sám. Není přece cynický zabiják a tohle je přece férový rozhodnutí.

PLESK!!!

         Přísavka z dětské pistole se přilepila doprostřed tváře muže na fotografii, jež byla připíchnuta na dveřích kanceláře. Právě skončila polední pauza. Sedl si k počítači a pokračoval v rozdělané práci.