Báseň č. 14
Hladomor.
Oškubané větve stromů naříkají.
Dohola vyholené keře růží pláčí.
Rozbolavělé meze,pole,louky teskní.
Bez přestání kyselý déšť na zem padá.
Bez přestání soucit jak slamník vycpávám.
Bez přestání lásku jak přesýpací hodiny obracím.
Bez přestání mé srdce myšlenka bičem šlehá a řve:
,,Tak hyjé,kozle,táhni!"
Není života,
není Smrti,
tesklivý popel a písek.
Hladomor.
Oškubané větve stromů naříkají.
Dohola vyholené keře růží pláčí.
Rozbolavělé meze,pole,louky si stýskají.
Bez přestání kyselý déšť na zem padá.
Bez přestání vřelost jak slamník vycpávám.
Bez přestání žal jak přesýpací hodiny obracím.
Bez přestání mé srdce myšlenka bičem šlehá a řve:
,,Tak krucinál,kozle,skákej o sto šest!"
Není života,
není Smrti,
blazeovaný popel a písek.
Hladomor.
Oškubané větve stormů naříkají.
Dohola vyholené keře růží pláčí.
Rozbolavělé meze,pole,louky cení zuby.
Bez přestání kyselý déšť na zem padá.
Bez přestání vděčnost jak slamník vycpávám.
Bez přestání smyslnost jak přesýpací hodiny obracím.
Bez přestání mé srdce myšlenku bičem šlehá a řve:
,,Tak do prdele,kozle,tancuj dle mé noty!"
Není života,
není Smrti,
rozřehtaný popel a písek.
Hladomor tudíž jen zvědavě vyvaluje oči
na tu běsnící řež na Zemi.
|