Báseň č. 15

V nenávratnu Smrt kosí čtyřlístky.

V nenávratnu život obrací seno.

V nenávratnu kněžka se u jezera modlí k Hvězdě a Odezvě.

Není pohanských dob,

není svátků, není Bohů,

je jen mé Já,odpočívající ve stínu stříbrné borovice.

Za ranních červánků cedím přes svobosu krev.

V odpoledním žáru jak mušketýr bráním své jistoty.

Při západu Slunce mé domněnky se ztotžňují s rachlostí světla

v rovnivi o dvou neznámých.

V nenávratnu Smrt kosí čtyřlístky.

V nenávratnu život obrací seno.

V nenávratnu kněžka se klaní odrazu Hvězdy  na hladině jezera.

Není křesťanských dob,

není jatek, není Vykupitelů,

je jen mé Já,odpočívající ve stínu stříbrné borovice.

Za ranních červánků pískám na válku.

V odpoledním žáru práším kožich nemohoucí domovině.

Při západu Slunce háčkuji z červené nitě osudu

srp a kladivo pro zbytnělou demokracii.

V nenávratnu Smrt kosí čtyřlístky.

V nenávratnu život obrací seno.

V nenávratnu kněžka vhazuje do jezera tři lískové oříšky.

Není budoucnosti,

není averze,není mužů,

je jen mé Já,odpočívající ve stínu stříbrné borovice.

Za ranních červánků češu vlasy záludnosti.

V odpoledním žáru jak drvoštěp potím myšlenky.

Při západu Slunce píchám vakcínu proti pravdě historii.

Není nuly,

není fráze,není žen,

je jen mé Já,odpočívající ve stínu stříbrné borovice.