OSUDOVÁ

Málem jsem svůj život pomalu vzdal,
když tu mě někdo za ruku vzal.
,,Já jsem osud tvůj,“ tichý hlas zašeptal,
a mě milý a blízký byl, aniž bych ho znal…

Jako bych procitl z dlouhého spánku,
když jsem poznal tu zvláštní dívku.
Ruměnec ve tvářích měla,
a mluvila se mnou, jako by mě už spoustu let znala…

,,Nevzdávej život svůj,
před sebou máš ještě spoustu dnů.
Když kousek cesty se mnou půjdeš,
jinak leccos vidět budeš…“

Tak s tebou kráčím životem,
a vidím věci, které dřív jsem neviděl.
Něhu a lásku kolem sebe rozdáváš,
každý z tebe cítí, že lidi a život ráda máš…

Ty neznáš závist a skromnou duši máš,
v tvých očích je často vlídný jas.
Do mého života jsi vnesla mír a klid,
jsi světlo za kterým už musím jít.

Když dívám se na svět pohledem tvým,
vidím jej lepší a ne tolik zlý.
Jsi štěstí mé, jinde už ho nehledám,
své srdce a život rád ti dám.

Den ze dne se mi lépe žije,
když vím, že tvé srdce také pro mne bije.
Dáváš mi sílu a do života chuť,
tak mě, prosím, neopouštěj,
navždy už se mnou buď…