CHLAP, KTERÝ ŽIVOTA SE NEBOJÍ

Já občas na vrcholku skal,
vídávala jsem mladého muže stát.
Jeho osud já moc dobře znám,
on ještě malý byl a již těžké chvíle zažíval.

Byl u toho, když mu táta umíral,
a v srdci svém bolest dlouho ukrýval.
Své mámě se pak velkou oporou stal,
než si i ji   bůh  k sobě povolal.

Tehdy jsem ho poprvé viděla na té skále stát,
a přišla jsem do ucha mu zašeptat::

,,Neboj se, všechno jednou přebolí,
buď chlap, který života se nebojí!
Je plný nálezů ale i ztrát,
stojí však za to, aby ses s ním rval!“

A tak jak život dál šel,
muž na svých polích sklízel a zase sel.
Od práce na rukou mozoly měl,
to pro svou rodinu se tolik dřel.

Ženu moc hodnou měl,
avšak dlouho, těžce nemocnou.
On nejlépe ze všech lidí věděl,
jak tuze drahé všechny léky jsou.

Aby při životě si ženu uchoval,
dlouho do noci tvrdě pracoval.
Léky pro ní však vždycky obstaral,
jen si v duchu často říkával:

,,Nebojím se, vždyť všechno jednou přebolí,
jsem přece chlap, který života se nebojí!
Je plný nálezů, ale také ztrát,
stojí mi za to se s ním rvát!“

Žena se mu časem uzdravila,
a krásného syna mu porodila.
Avšak vzápětí přišla rána jiná,
když sama usnula a už se nevzbudila...

Tehdy spatřila jsem ho znovu na té skále stát,
a stejná slova, jako kdysi, jsem mu přišla pošeptat…

Muž bolest překonal a jen pro synka žil.
Aby mu chůvu zaplatil,
téměř nejedl, ani nespal…
Jeho chlapec však zdravý byl,
a velmi šťastně vyrůstal.

Jednou se toho muže někdo ptal,
jak tolik bolesti, v životě svém, překonal.
Dlouze se zamyslel, pak se pousmál,
a oči na nebe upřel, když povídal:

,,V nebi je spousta andělů,
a já vím, že jeden z nich je ten můj.
Často jsem jeho hlas slýchával,
když k životu mě svým hlasem nabádal.

Tak jsem vždycky zbytek sil posbíral,
a žil jsem...prostě dál!
Nikdy jsem nepoznal co je samota,
dnes už seji a sklízím, pro vnučku a pro vnuka.

Dokud má člověk pro koho dýchat a žít,
vydrží se celý život bít.
Kdyby při mně však anděl můj nestál,
já skočil bych už dávno… z vrcholu těch skal!"