Večer mu náručí otevírá,
mám chuť jej brát plnou hrstí,
je na něj čas, když se srdce svírá,
láskou a nebo jinou bolestí.

Člověk si na něj po ránu zvyká,
po čase přijde mu už běžný,
té vášni se pak těžko odvyká,
žít bez něj přijde ti směšný.

V poledne ho člověk ochutná,
ostrá chuť svádí dál k pití,
nevadí mu výčitky, které má
a čeká na odpolední žití.

Odpoledne se vrátí k životu,
dá si zas několuk decí,
možná tím zahání samotu,
třeba ho život už děsí.