Z domu na předměstí - Terorista

  Zrovna jsme seděli na lavičce, já, Kropčáková, Nováková, Maruška a Helča Lehmanovic a Winterle. Jako vždy jsme si povídali o životě, mladých a malých důchodech. Všichni jsme se překřikovali, nejvíc zase řvala Kropčáková. Křičí nejvíc a přitom nic neví. Vojta Winterle byl nějakej zamlklej. Celou dobu seděl, ošíval se a každou chvíli koukal na oblohu. Nikomu to nejdřív ani nepřišlo, každej sme se snažil přeřvat tu Kropčákovou, ale když nás porazila sílou svého hlasu, začali jsme si všímat věcí okolo, ona se totiž dost opakuje. Už se nás potřetí ptala, jestli víme, že umřel Gott, prý je to zaručená novina, psali to v Blesku! Já ho teda nemám rád, v mládí jsem také zpíval, žádnej talent jsem nebyl, ale to co zpívá on bych zmákl i dneska, kdybych chtěl. Teda tohle jsem mu nepřál, dyť byl ještě mladej, no šedesát let! Ale jak nám to ta baba říkala potřetí, tak jsem to nevydržel, ucpal jí hubu a zeptal se Vojty, co se mu stalo. Baba nejdřív čuměla jak sůva, ale pak jí to v tý palici zašrotovalo a obrátila se na něj taky: „No, co se ti stalo, Vojto? Sedíš tu jak pecka a nic neřekneš!“ Ještě jsem podotkl, že tady nikdo nic neřekne, dokud tu bude ona, ale to už mě všichni tišili, páč Vojta ze sebe soukal: „Ale, víte, já mam strach!“
  „Ty? Takovej silnej? Dyť si v mládí dělal tu pulturistiku!“ opět se ujala slova Kropčajzna.
  „Je to kulturistika,“ opravil jsem ji s důrazem na měkké i, „ale nech ho to doříct. Povídej Vojto.“
  „Víte, ta hrůza v tý Americe, to je děs. Kdo tohle mohl udělat?“ vylezlo z Vojty.
  „No kdo, v Blesku psali, že…“ spustila hned Kropčajzna.
  „Ticho buď!“ okřikl jsem jí.
  „Tak já tady bejt nemusim! Já klidně můžu jít!“ rozčílila se baba.
  „Sbohem!“ odvětil jsem a ona fakt šla pryč.
  „No já vám nespím, když letí letadlo, tak hned koukám z okna, prostě se bojím, že se to může stát i v našem paneláku.“ pokračoval roztřeseným hlasem.
  „Ale kdeže, nám nic nehrozí, na Nově tedy říkali, že na tu Svobodnou Ropu něco plánují, ale jinak nic.“ uklidnila nás Maruška.
  „Maruško, je to Evropa. To je ten kotinetent, na kterym jsme!“ opravila ji Helča.
  Ten večer už stál za houby, chvíli jsme si povídali, ale nakonec jsme jen mlčeli a tak jsem šel domů. Večer jsem myslel na Vojtu, chudák, má strach. No jo, je ještě mladej a neví, o co jde. Copak by na nás někdo útočil! Pak jsem slyšel rambajz, asi zase nějakej výrostek jel na motorce, na takový tý co děsně řve, dneska ani ty motorky neuměj vyrobit. Jó, to zamlada jsem měl péráka ještě po tátovi, to byl stroj! A děvčata, jak se otáčeli. No jo, to není jak dnes. Ale ten rámus byl pořád větší. Vzpomněl jsem si zase na Vojtu, jak teď asi šílí. Taky jsem trošku znervózněl, to nebyla motorka, asi zrovna letělo letadlo. Ale tak nízko? Jéžiš to řve, jak tady má někdo spát, řekl jsem si. Pořád se blížilo, bylo to jasné – letí na nás. Rychle jsem přiběhl k oknu, nic jsem neviděl. Šel jsem na balkón. Musel jsem se smát, pode mnou byla na balkóně Helča s Maruškou, vedle Nováková a za ní byl Vojta. Všichni koukali na oblohu. Radši jsem šel spát, kdyby něco viděli, tak by mi řekli.
  Ráno jsem ani nejedl a hned běžel na lavičku, už tam byly holky Lehmanovic. Na schodech jsem potkal Novákovou a Winterle se přiřítil hned po nás.
  „Už to mám!“ křičel na nás hned od vchodu. „My se jim ubráníme! Založíme domobranu a budeme hlídat barák!“
  „To je ono, ať vědí, že se jentak nedáme.“ byla nadšená Maruška.
  „Tak jo, ale musíme si rozdělit funkce a dát tomu nějaký název, to aby nás jentak neodhalili.“ začal jsem organizovat. „Předsedou bude tady Vojta, ten to vymyslel. Já budu velitel hlídek, stejně mě vzbudí kdeco, tady Maruška s Helčou se budou střídat v hlídce přes den a Nováková dostane plynové masky a při poplachu nám je všem roznese! A budeme se jmenovat Výbor pro ochranu domu!“
  „Teda Václave, ty jsi ještě pořád hlavička!“ pronesla ohromeně Nováková. „No, kdo je pro?“
  Všichni se přihlásili. A bylo to, teď to těm teroristům ukážeme! Všichni jsme měli radost, jak nám to jde. Vojta se zvedl a pronesl: „Já ti, Václave, teda veliteli hlídek, děkuji. Jsem rád, že jste mě zvolili a budu svědomitě plnit svou funkci, konečně můžu v klidu spát. Jako předseda bych měl ještě jeden návrh, aby sme přibrali Pepíka Tůmu.“
  „Cože? Pepíka? Dyť je to starej komunista!“ vykřikla Maruška, až mi připomněla Kropčákovou.
  „To sice je, ale jak měl funkce, tak ví, jak se má správně bojovat s nepřítelem.“ trval na svém Vojta.
  „Ale jo, mě se to líbí, na tom něco je. A když si odpustí ty svý řeči, tak je to i príma kluk.“ zastal jsem se ho.
  Chvilku na mě všichni koukali, ale pak nám dali za pravdu. Už jsme začali rozvíjet taktický plán a plán úniku, když přišla Kropčáková.
  „Teda já jdu za Maruškou, zvoním, a ty nikde. Tak kouknu z okna a vy tady. Co to zase kujete? A proč jste mě nezavolali?“ divila se tím svým hlasem. Nikdo ale nechtěl vyzradit náš plán, to by to hned věděli všichni. Koukala na nás dost naštvaně, první podlehl Vojta: „Víš, my tady… domlouváme…“
  „To seš předseda?“ nenechal jsem ho to doříct.
  „Jakej předseda? O co jde?“ stále nechápala. Nakonec Vojta, ten zbabělec, všechno řekl. Kropčajzna se nám vysmála, ta ženská byla vždycky hloupá, já to věděl. Pak mi ale Vojta pošeptal: „Hele, když jí dáme funkci, tak od ní bude pokoj, zavážeme si jí a ona proti nám nebude nic mít!“ To byl nápad, panečku. Tak jsme tedy museli Kropčákové vysvětlit, o co jde. Pokaždé říkala, že v Blesku píšou, že je to jinak, ale nakonec, když jsme jí dali funkci hlavního informátora, byla sama ráda a hned šla hltat informace z Divokého anděla, prý se jí ten Ivo nikdy nezdál, tak teď se na něj zaměří.
  „Pane jo, Vojto, to byl od tebe majstrštyk!“ musel jsem ho pochválit. I holky se přidali. „Ale běžte někdo pro toho Tůmu!“ vzpomněl jsem si. Pepík přišel a v očích měl slzy, jak byl dojatej. Teprve později jsme si všimli, že má tak špinavé brýle.
  „Máme pro tebe návrh!“ začal jsem slavnostně.
  „Všechno vím, Kropčáková mi to říkala.“ překvapil nás všechny.
  „No, Vojto, to byl pěkně blbej nápad jí to říct, já to říkám furt!“ musel jsem Vojtovi ukázat, že se jeho funkce nezaleknu.
  „Kluci, až porazíme ty teroristy, vrhneme se na vládu!“ prosil Pepík.
  „Prosím tě, my nebudeme někoho porážet, my se jenom budeme bránit.“ opravil jsem jeho ideje.
  „Ale Kropčáková říkala…“ chtěl ještě argumentovat.
  „Kropčáková mohla říkat, co chtěla. Náš předseda je tady Vojta.“ definitivně jsem opravil jeho mylné domněnky. „Ale ty bys nám mohl pomoct. Ty víš, jak se nepřítel chová!“
  „No to tedy sakra vím! Tak hlavně, ty imperialisti a kapitalisti, jsou pěkně zákeřný…“ chrlil své znalosti Pepík.
  „My ti na kapitalisty kašlem, my potřebujeme obranu proti teroristům.“ musel jsem nasměrovat jeho myšlenky.
  „Teroristům?“ divil se Pepík, „ale dyť ty podporoval sovětský svaz proti imperialismu. No nějak jsme kapitalistickému psu museli uškodit, víte jak byly zákeřný?“
  Tímhle Pepík ukázal, že je pro nás nepoužitelný. „Víš co? Jdi si agitovat jinam.“ nedalo se jinak. Pepík zklamaně odešel.
  „Tak jinak. Zahájíme plán Bé.“ zvolal jsem vítězně.
  „Plán Bé?“ nechápala Maruška.
  „Maruš, to se tak říká, to je jedno, jestli Bé, Cé nebo Zed.“ už jsem byl lehce naštvaný.
 „Já bych byla pro Zeď, ta je taková nejpevnější.“ znemožňovala se dál Maruška. Její poznámku jsem radši přešel.
  „Odmontujeme všechny antény, aby nás nemohl nepřítel zaměřit. Do oken si každý dá nějaké obrázky zbraní, aby si teroristi mysleli, že jsme na ně připravení,“ v tu chvíli na mě všichni hleděli s obdivem, a tak jsem pokračoval. „Kdo nemá plakát pistole, nakreslí si do okna hlavu s turbanem, na svý by přece neútočili! Každý si připraví košťata, hokejky, tyče, to abychom mohli odrazit případný útok. A okolo domu vykopeme příkop, aby k nám nikdo nemohl ani pěšky. Když zbyde čas, pokreslíme dům krycí barvou. Tak rychle do práce!“
  „A co když natřeme barák na černo?“ vyjekla Maruška.
  „Proboha proč na černo?“ divil jsem se.
  „No černá zmenšuje! To pak ten barák nebude vidět!“ zářili jí brejle.
  „Jo, ale ve tmě! Taktiku radši nech nám!“ těmito slovy jsem rozpustil poradu.
  Po týdnu jsme vykopali strouhu, ale jenom před vchody, to stejně stačí a na víc jsme neměli sílu. Kropčáková koukala z okna a smála se nám, proto jsme ji zbavili funkce. To ji naštvalo a už se v okně neukazovala. Každý do oken nastrkal, co mohl. Teď byla škoda, že Kropčáková není v okně, všechny teroristy by odradila. Později začala bojkotovat naše společné úsilí a už v říjnu si do oken udělala vánoční výzdobu. Další malé nedorozumění nastalo, když Maruška svěřenou část domu pomalovala kytičkami z šedesátých let. Obhajovala se, že vojáci mají na sobě jako maskování také květiny. Další problém nastal při sundávání antén, ale povedlo se. A pak se to stalo. Ze vchodu vyběhl terorista. Měl turban, křičel něco arabsky a pak spadl do našeho příkopu. Asi byl schovaný ve sklepě a vyzvídal, jak se připravujeme. Teď byl náš. Obklíčili jsme příkop a rychle přikryli dřevěnou deskou. Museli jsme se poradit, co teď. Znovu jsme se navzájem ujišťovali, že jde o teroristu. Poslední přibíhala Nováková, nesla plynové masky. Když jsme se na ní nechápavě dívali, znejistěla: „No dyť si, Václave, říkal, že až bude poplach, tak mám přinést masky. Tak tady jsou.“
  „Ale copak sem někdo hodil nějakou bombu? Odnes to! Jak vypadal?“ tady se teprve ukázal můj smysl pro organizaci.
  „Měl turban, já to viděla. A křičel něco arabsky! No já u toho byla.“ volala bojovně Maruška.
  „Tak teď rychle otevřeme desku, já s Vojtou tam skočíme a svážeme ho, pak ho vyslechneme a zavoláme policii, to bude sláva! Češi zneškodnili teroristy!“
  „Dyť je jeden!“ pokusil se Vojta o skromnost.
  „Ale to bude určitě hlavoun, to já poznám.“ byl jsem si jist.
  „A jak ho budeme vyslýchat, dyť nikdo neumíme arabsky!“ hledala všude problémy Maruška. Ale teď skutečně měla pravdu.
  „To je pravda. Ať taky jednou rozhodne předseda.“ přehrál jsem to na Vojtu.
  „No, to je jasné. Nakreslíme ceduli a on pochopí, co po něm chceme.“ dostal nápad.
  „To by šlo. Tak jdeme, máte provaz?“ zavelel jsem k rozhodující bitvě.
  „Kluci hodně štěstí!“ podávala mi Maruška dojatě provaz a skoro brečela.
  Pak už to šlo ráz na ráz. Helča s Novákovou poodhrnuli desku, my s Vojtou pod ní skočili, a holky díru zase zakryli. Teda, až dole jsem poznal, jakým výcvikem museli ty teroristi projít. Chytl jsem mu ruce a Vojta ho vázal, pak se terorista zaškubal. Přitom stále chrčel, ta arabština je hrozná řeč! Párkrát zakopal a my se váleli na zemi. Tak jsme se otočili, Vojta přeci dělal tu kulturistiku. Opět nás přemohl. Zvolili jsme taktický ústup.
  „Holky, ten má páru!“ byl jsem vyčerpán, ale konečně venku. „Na něj se musí jinak!“
  „Ale dyť jsi, Vojto, dělal tu kulturistiku, ne?“ ptala se Maruška. Teprve teď nám prozradil, že dělal turistiku, to nám však situaci nijak neulehčilo.
  „Já vím, jak na něj. Pustíme tam ledovou vodu a on se zklidní!“ vykřikla Helča. Po poradě jsme tento nápad realizovali. Začali jsme nosit kýble s ledovou vodou, terorista se jen zmítal a křičel. „Pane jo, teď nám neuteče.“ stoupl si Vojta na desku a zadupal. Po posledním kýblu jsme nechali teroristu ještě chvíli schladit, zmrzlý nás totiž nepřepere. Stáli jsme tak nad dírou a čekali, až se terorista přestane zmítat. Přestal.
  „Aby se neutopil!“ strachovala se Maruška.
  „Tak jdeme na věc.“ zavelel jsem k druhému pokusu. Holky odkryly desku, já jsem s Vojtou skočil do díry, ale hned jsme zase vylezli. Úplně jsme zapomněli, jak je ta vodu studená. Čekali jsme tedy, až bude teplejší. Po dvou hodinách už jsme se rozhodli k poslednímu pokusu. Holky odkryly desku a my tam s Vojtou pomalu nakročili. Terorista už se bezmocně klepal zimou. Vojta ho chytl a já svázal. Pak jsme ho vyvedli ven.
  „Fuj, ty teroristi jsou oškliví!“ pronesla zhnuseně Maruška.
Měla pravdu, byl celý scvrklý, na tváři měl milion vrásek a ve tváři dlouhé splihlé vlasy.
  „Ty krávo!“ pronesl terorista zcela plynou češtinou.
Vojta mu zvědavě sundal turban. Zděšeně vykřikl a zřítil se na zem. Cosi mumlal, ale bylo mu rozumět jen pouhé: „To je, Kro…kro…kro…“
  „Slepice?“ divila se Maruška.
  „Kropčáková!“ zvolal a omdlel. Takže Maruška vlastně měla pravdu.
  „Ty ses k nim přidala?“ stále nechápala dál.
  Všechno bylo asi tak: Kropčáková si umyla hlavu a jako vždy si ji omotala ručníkem. Chtěla se koukat na svého oblíbeného Divokého anděla, zrovna dávali poslední díl. Jak jsme sundavali ty antény, tak jí televize zrnila, to jí naštvalo, protože zrovna Ivo líbal Milágros, a tak vyběhla ven. V tom spěchu úplně zapomněla na naší past a spadla do ní. Všechno to viděla Maruška, ručník na hlavě si spletla s turbanem a všude rozhlásila, že tam spadl terorista. A venku už ji nikdo nepoznal, protože byla celá scvrklá od té ledové lázně.
  Tato událost otřásla celou naší organizací: Vojta se vzdal své funkce předsedy, Marušku jsme odvolali my a Nováková se odstěhovala za dětma do města. Já jsem se zvolil novým předsedou, kvůli tomu odešla i Helča a tak jsem svou organizaci přejmenoval na Výbor pro ochranu bytu č. 6. Sedím sám doma, pozoruji divně letící letadla a dávám znamení všem na lavičce, že je vše v pořádku. Nedávno jsem zjistil, že Pepík Tůma založil jakýsi Protivýbor na ochranu Kropčákové, která dostala zápal plic, dneska ty holky nic nevydržej! A všichni dostali nové funkce. Ale nevadí, našel jsem si zdroj informací v novém deníku Super a občas nahlédnu do Blesku, ale jenom abych věděl, co chystá nepřítel. Zítra jedu na výlet do Dukovan, oni nevědí, co se na ně chystá, ale v Superu psali…