Tajemství kývnutí


Harry zvedl svůj ranec a otočil se k ranči. Musel si přitom zakrýt rukou slunce, právě zapadalo. Podíval se na Tima. Kývnul. Aniž by si něco řekli, oba si rozuměli. Stál jsem tam a zdálo se mi, že si tuhle chvíli budu pamatovat...

Položil prst na místo v knížce, aby to neztratil. Už to četl potřetí, ale pořád... Prostě... I ten malej kluk z toho příběhu tomu rozuměl, ale... Pořád to nemohl pochopit. Co jim bylo jasný? Proč odcházel? Američani jsou divný, to věděl, ale tohle... to byli stejně asi nějaký přistěhovalci, takže je ještě Amerika nemohla zdeformovat... ale stejně. Pořád nechápal, o co šlo. V čem si rozuměli. A co když to jenom tak dělali? Nebo co když si to ten spisovatel vymyslel? Podíval se na obal knížky. Jméno mu nic neříkalo. Co když prostě při psaní nevěděl, jak dál. A takhle to vypadá nějak tajemně... No... Hmmm... Jenže co když to nechápe jenom on? Co když je to úplně evidentní a všichni vědí, o co jde? Vždycky se mu zdálo, že mu takovýhle věci unikaj... jako co něco znamená, i když se to tváří nějak normálně a jednoduše... jako tohle kývnutí hlavou...
Otočil o stránku zpátky a rozhodl se zkusit přečíst tohle místo ještě jednou.