Koupila jsem si knížku, která chytrá je. A tam autor píše, že z veliké výše Bůh nás všechny sleduje.
Oči mé hned k nebi vzhlédly, plny obavy, ale kromě černých mraků, taky kromě pěti ptáků, neviděly zhola nic.
Šla jsem domů - a ta cesta! Byla jako bez cíle. Pořád měla jsem divný pocit, cítila jsem se podivně.
Říkala jsem si "podle knížky Bůh mě vidí zrovna teď. Přitom v duchu proklínala jsem tenhle dnešní svět.
Dají se v něm koupit věci, které lidí vyrobí, ale city, třeba láska - - ta se sama nezrodí. Potřebuje druhého, který velké srdce má, aby mohla bydlet v něm, vejít se tam celičká.
Myšlenka má z nitra mozku, pokoje mi nedala, a ven na to světlo boží dychtivě se vydrala.
A pořád, a dokolečka, ptala se všech na světě, proč že ona lásku nezná, kdo ji k lásce dovede?
Všude ticho jako v hrobě, nikdo nic jí neříká. Proto zase zklamaná si k spánku v mozku ulehá.
A než usne, pořád cítí, jak je ten svět podivný..., když se jenom slušně zeptá nikdo ji neodpoví.
I já dávám myšlence své převelice za pravdu. I když malá, byla přece, a teď? Utonula v řece, v řece jménem zapomnění, odkud pomoci už není.
Tam, kdo jednou zavítá, nikdy nevrátí se zpět, a už nikdy neuvidí celý širý svět - - svět tak podivný, - svět tak zvláštní, - svět nepochopitelný, - svět, kde musíme žít...
|