Vzbudil jsem se schoulený v koutě. Všude je tma. Chvíli vzpomínám, kde jsem to asi včera usnul; a pak se už naučený nazpaměť vydávám do místnosti s jezírkem – musím si po dlouhém spaní odskočit. Jezírko je dlouhé asi dvakrát tolik, co měřím já; z jedné strany je ohraničeno pevnou skálou, za kterou se přebytečná voda ztrácí kamsi dolů, tam chodím konat potřebu. Z druhé strany sem dlouhou zatopenou šachtou přitéká voda, vzpomínám si ještě, jak jsem se tudy jednou snažil proplavat kamsi pryč, div jsem se málem utopil.

Posléze jdu už očištěný druhou chodbou do místnosti s dírou ve stropě, skrz kterou ke mně dolů občas spadne nějaké jídlo. Venku za otvorem se stmívá a tak mi už neposkytuje obvyklý dostatek světla, musím tedy šmátrat po zemi rukama a hledat tak něco k snědku. Po chvíli se ale stahuji do kouta, – dnes zase nic nespadlo – a hledám zde své zásoby určené právě pro tyto případy. Do levé ruky beru vydlabanou a oschlou patku chleba tvořenou jen kůrkou. Už jako malý jsem vždy z chlebu vyjedl jako první měkký vnitřek a zbytek nechal. Tohoto zlozvyku jsem se nezbavil až doteď. Do pravé ruky beru otlučené jablko a pak už jen spokojeně jím.

Cítím se sytý a moje, – předtím jídlem zaměstnaná mysl –, mě teď nutí přemýšlet. Je to už sedmý den, co mi sem neshodila žádné jídlo; ještě se to nikdy nestalo, aby mi týden nepřinesla zásoby, ale dnes večer už určitě přijde, musí přijít, přeci by neporušila nepsané pravidlo. Sedím tu opřený o stěnu a pozoruji uhasínající světlo, které proudí skrz díru ve stropě, čekám na ten okamžik, až uslyším její kroky, až její tvář zastíní poslední zbytky světla a uvrhne mne do temnoty, až mi sem její ruce shodí ty dary potřebné pro přežití, až se zase vzdálí a já, ve svitu, jenž není o nic silnější než předtím; v navrácené naději; v bláznivé radosti a se slzami v očích, budu nahlas křičet její jméno a děkovat. Těším se však s plným žaludkem, ne na to, až pozřu všechna sousta snažíc se snad naplnit prázdnotu duše, ale na ten okamžik, až se má víra sejde s realitou; a když už budu vědět, že sedmého dne přecijenom přišla, tak má víra v to, že mne nenechá hladovět déle než týden, pak zase o něco zesíli a já ji v radosti rázně odkopnu jako nepotřebnou cetku, abych se k ní mohl vrátit druhého dne, kdy tu už bude všude zase jenom prázdno.

„Musí přijít,“ konejším sám sebe, přičemž tomu už skoro nevěřím, „musí,“ říkám si v jakési snad povinné naději, „přijde,“ jako bych už zaháněním beznaděje ztratil všechny síly a byl tím tak zesláblý, že si už ani nedokázal přiznat krutou pravdu. Chytám se za kolena, pokládám si na ně bradu, svaluji se na bok a tiše se - jako tak tak pohromadě držící klubko - pohoupávám, co mi jen žebra dovolí a v roztržitém vnitřním klidu zírám do temna. Jako bych snad spal, probouzím se najednou s otevenýma očima, které byly celou tu dobu zakryty jen slzami. Měl bych se jít poradit s hlavami, proběhlo mi v ten okamžik myslí – ony mi třeba poradí, a když ne, tak alespoň utiší.

Procházím spletí chodeb – míjím prázdné místnosti, které na mne jakoby křičí – mě nenaplníš, nemáš čím; míjím slepé uličky, které tu jsou snad jen proto, aby mne mátly; vyhýbám se krápníkům, rozmarům přírody, které tu zaclánějí uprostřed mé cesty zcela zbytečně, bez jakéhokoliv smyslu – a když se pak z temnoty vynořím do černě této kouzelné místnosti s hlavami, tak se vrhám svýma rukama na jejich týly a přejíždím po nich jemně prsty, jakobych hladil malá dítka. „Vy, mé hlavy, lidské mysli, – v mém pošetilém přesvědčení –, nezaniklé a navždy vítězně vzdorující času; povězte mi, co se jí stalo? Proč nepříchází?“ šeptám jim, v zeď vyskládaným lidským lebkám, jenž ke mne otočené zády navždy odvarcí svůj pohled; a zase po nich jezdím prsty a vnímám každý vrub a hrbolek, jako by ke mne snad měly promlouvat takhle. A potom na ně se vší úctou volám: „Vy, mé honosné hlavy, žádám Vás o odpověď, o pomoc, jako už mnohorát, prosím Vás na kolenou; tak proč zarytě mlčíte?“ Když se mi zase a zase nedostává odpovědi, zmítá mnou hněv; a všechna úcta, kterou k nim už po léta chovám, pak musí vzdorovat tomu vzteku, který mi káže, abych jednu z nich otočil a zeptal se jí přímo – z očí do očí; a když by se mi potom ani od ní nedostalo odpovědi, bral bych další a další a ptal se jich, jedné po druhé, pořád dokola, „proč?“ „Tak proč?!“ křičím, ne snad na ně, ale na celý svět, přičemž běžím zpět k otvoru. Co když tu už byla, co když jsem ji propásl? Ne, její kroky, rány dopadajícího jídla, ty bych slyšel, vždyť jsem je slýchával skoro každý den, ikdyž jsem byl zrovna v nějaké té zbytečné místnosti. A i kdybych ji neslyšel, co by to změnilo na tom, že přišla, že mi hodila jídlo, že mne nezradila?

Nic. Nic tu není, podlaha pod otvorem je pořád prázdná, nebyla tu; tahám se za své dlouhé nestříhané vlasy; propadám v beznaděj. Světla venku už ubývá, večer odchází a... A já se bojím, že potkám noc. Ale proč se toho bojím, proč? Proč se bojím tmy, která je někde venku, když uvnitř mám tmu věčně a vycházím s ní dobře? Nač si kladu otázky a nač na ně odpovídám, když mysl stejně nikdy neporučí pocitům?

Chtěl bych tu maminku, ikdyž vím, že je to hloupost, protože jsem sirotek. Chtěl bych aby si vedle mě lehla a ihned mě tím zbavila všeho strachu přesně tak, jako tomu bývalo předtím, než mne hodila sem dolů. Chtěl bych, aby sem to sedmileté dítě nikdy nehodila a já o ni, - byť mne sem chodí krmit -, nikdy nepřišel.

Přemýšlel jsem o tom celé roky, co ji k tomu vedlo, ale vše byly jen smyšlenky sirotka ve tmě. Několikrát jsem se jí zeptal, když mi sem přišla dát další jídlo, proč tu jsem, proč mě sem svrhla, ale v ten okamžik mi sem pokaždé nasypala vše naráz jako nějakému zvířeti a ihned odešla, přičemž dělala, že mě neslyší – druhý den jsem už radši mlčel. Občas se mnou i promluvila, například se mě ptala, jaké jídlo bych si příště přál, nebo mi vyprávěla nějaké příběhy z vesnice, ale pokaždé měl její hlas smutný tón; naopak v dobách, kdy chodila jen jednou za tři, čtyři dny a já už z dálky slyšel její radostný zpěv či pískot, se mi nedostávalo ani vlídného slova, ani dárků - to pak jen z dálky házela chleby, klobásy a ovoce.

Jednou, v době kdy za mnou chodila téměř každý den a povídala si se mnou snad celé hodiny, mi sem dokonce hodila knihu; tato událost mi poskytla ohromné vědění, tehdy jsem pochopil, proč to vše vlastně dělá a proč tedy ještě žiji. Neháže mi sem jídlo, abych neumřel, nehodila mi knihu, aby mi zkrátila douhé chvíle, nedělá to vše proto, že by ke mně snad cítila nějaký mateřský cit, ne, to by poslechla mé prosby a vytáhla mne ven, nýbrž dělá to vše proto, aby ukonějšila své špatné pocity. Den poté, co sem svrhla svého syna, a v dalších dnech nepřicházela s úmyslem zachránit ho z podzemí, nýbrž házela mu sem jídlo, aby mohla ve skrytu duše doufat, že stále žije, že jej nezabila. A když se dítě po měsící dostalo z šoku a zvolalo na tu bestii: „Maminko, já chci ven; co jsem provedl, proč tu jsem?“ tak se její naděje naplnila a ukázala svou pravou tvář čiré lži; pro žádné lano nedošla a žádné muže nepožádala o vykopání jámy, nýbrž druhý den přišla a hodila dolů další jídlo. Skoro vůbec s ním nemluvila, možná proto, že si přála, aby zemřel, aby se samotou zabil a navždy ji opustil, a mohla si potom říkat, že stále žije, jen že zapomněl mluvit. Ale já ji pořád prosil, aby mne vytáhla a já mohl zase žít venku; nedokázal jsem odolat tomu zvířecímu nutkání přežít, nedokázal jsem vyhladovět k smrti, utopit se, nebo si rozbít hlavu při pádu do jámy za jezírkem, nešlo to, vždy mě něco přemluvilo a druhý den jsem už zase prosil o lano...

Až jednou se ve mně cosi zlomilo a já přestal žadonit, ba co víc, přestal jsem po tom jakkoliv toužit, protože jsem byl už moc velký, otvorem bych se stejně neprotáhl a očekávat od matky, - větší námahu na záchranu života než lano -, partu několika statných kopáčů by bylo, po devítí letech odmítání, stejně pošetilé, jako očekávat boží vykoupení; vzdala to tehdy nejen moje racionálně uvažující „mnou“ ovládaná mysl, ale i to cosi, co jí obepíná a dělá si co chce; proměnil jsem se do jakéhosi mloka, který netouží vylézt ven a tak o to ani neprosí. Jediné o čem jsem se s ní potom bavil bylo jídlo – tou dobou už přijala mou existenci a občas mi i odpověděla.

A pak, zase po nějaké době, přišlo období, kdy ke mně chodila skoro každý den; byla smutná a její hlas den ode dne slábnul - když na tom byla špatně, chodila za mnou a pečovala o mne, bavila se se mnou a já se měl dobře, naopak tomu bylo, když se měla dobře ona, nechodila ke mně, třeba i sedm dní, a když už přišla, tak jen shodila jídlo a utekla; přál jsem si, aby se měla špatně, a vzhledem k tomu, co mi provedla, mi to činilo dvojí potěšení - neměl jsem s tím žádný morální problém. Mé přání jakoby se vyplňovalo, chodila třeba i dvakrát děnně; ale její hlas mě děsil, děsila mě ona samotná, bál jsem se jí a mnohdy se jejím návštěvám i stranil.

Toho dne tam stála už potřetí, jídla jsem měl dost a tak mi hodila knihu; uslyšel jsem v jejím hlasu cosi, co žadonilo a vším bytím toužilo po tom, abych poděkoval, kdysi nemyslitelná záležitost se v okamžiku, - kdy jsem si uvědomil, že já samotný jsem závislý na jejím životě -, proměnila v hrozbu smrti a já řekl: „Děkuji.“ Nechal jsem tam knihu ležet a utekl do zcela zbytečných prostor, kde jsem byl sám. Popadlo mě hrozné zhnusení, které ve mne vyvolal můj vlastní život - někdo ten nahodilý sled událostí a náklon světa k člověku nazývá osudem, to se mi však příčí. Byl bych tak rád, kdyby mi sem nosil jídlo kdokoliv, jen ne ona, tomu bych mohl děkovat za to, co pro mne dělá; to bych pak byl radši, než kdyby mne sem nehodila, měl jsem totiž svůj současný mločí život docela rád, což se mi hnusilo snad nejvíc, protože mi to bralo důvody, proč vlastně matku nenávidět. Snažil jsem se ale zachovat si lidskou tvář a tak jsem jednohlasně, - v morálním pohledu zvaném lidskost-, odsoudil matku k věčnému smažení v pekle.

Právě tehdy jsem si to vše spojil, složité otázky se proměnily v odpovědi, skládačka zapadla a já se, - byť má duše zvracela při pohledu na pravdu do mých vlastních útrob -, až děsivě smál. Od té doby se mé názory nezměnily, možná proto je mám někdy potřebu nazývat pravdou, ikdyž vím, že kdysi jsem považoval za věčnou pravdu, že maminka je nejhodnější.

Knihu jsem si však zamiloval, protože dny jsou dlouhé a v těchto prostorách je toho málo, co by člověk mohl dělat; ikdyž je pravda, že mi to chvíli trvalo, než jsem se smířil s jejím původem a vyrovnal se vzpomínkám, které jsou s ní spojené. Největší a nevyřešitelný problém byl však se světlem - díra ve stropě má špatný tvar, tvoří jakousi čtvrt metrovou rouru napříč skálou, která proto vede dost světla ke čtení jen asi pět minut denně. Každý den jsem proto musel čekat na okamžik, až slunce vystoupí dostatečně vysoko, jeho zářivý kužel zaplaví stránky knihy a já budu moci číst; na podzim a na jaře bylo však slunce stále příliš nízko a já nemohl číst vůbec, ach jaké to bylo vždy loučení a smutek na podzim.

Čekal jsem už třetím jarem, na den, kdy bude slunce zase dost vysoko a začne pravidelně svíti otvorem; když se pak konečně objevila záře, zjistil jsem, že knihu už znám skoro celou nazpaměť a čtení mě již nebaví; ach, vědet to tak už na podzim... Rozhodl jsem se, když mi utekla nazmar skoro polovina léta, že knihu roztrhám; trhal jsem nudnější a neoblíbené pasáže, slovo po slově a pečlivě je vkládal do plátěného sáčku, ve kterém jsem jednou s pláčem dostal oříšky. Když bylo hotovo, celým sáčkem jsem zatřepal a pak náhodně kousíčky papíru skládal na dřevěnou bedýnku pro ovoce, zabralo mi to snad celou noc, papírky se mi lepily na zpocené prsty a po tmě to byl až neskutečný úkol; nakonec se mi to ale povedlo a já mohl jít k ránu spát. Druhého dne jsem celý nadšený čekal sluneční paprsky, okamžik až se budu moci podívat na to, co jsem včera vytvořil. Bohužel toho dne bouřkové mraky zakryly slunce a já nemohl číst; nevydržel jsem a vztekle bedýnku rozkopal. Když se pak k večeru rozezněly hromy, bílé záblesky mi letmo ukazovaly hrůzy mého činu a já byl sebou samým, - a svou touhou zítra konečně číst -, donucen papírky znovu seskládat; podruhé to šlo už o dost rychleji, ikdyž to možná bylo občasným zablýsknutím, které mi pomáhalo. Další den byla obloha už krásně modrá, tedy ten kousek oblohy který jsem skrz otvor viděl a který mne zajímal; celý nedočkavý jsem znovu seděl pod otvorem a čekal na světlo. Když se pak parsky dotkly papírků, zjevila se mi ta nesmyslná hloupost, kterou tvořily; našel jsem však v této absurdní záležitosti jakési zalíbení, nezřídka jsem se při tomto čtení velice pobavil a někdy jsem dokonce našel i smysl, většinou jsem však nechápal. Skládání papírků byl akt, který byl až náramně podobný mému životu, přijal jsem to neskutečné málo, - které by každý, kdo něco má, zahodil jako odpad -, protože bylo vším, co jsem mohl mít.

Probouzím se z myšlenek, uběhlo mnoho času, večerní světlo se ztratilo a já v čisté tmě prožívám ten nejtemnější okamžik celého dne; není to noc, kdy lidem svítí měsíc, nýbrž chvíle mezi večerem a nocí, kdy luna i slunce jsou ztraceny kdesi za obzorem a nás nechávají samotné beze světla. I přesto, že jsem odpoledne spal, mne zase zmáhá únava; choulím se v koutě, zatímco se odhodlávám k tomu ráno se probudit, v šerosvitu rána prostupujícího skrze otvor náhle spatřit veškerou pravdu a buď přijít o naději sedmi dní nebo spatřit hromádku jídla a vědět, že přišla; jsem rád za to, že má zvířecí část, ve jménu potřeb těla, nyní vítězí nad částí lidskou, - byť právě to tak často proklínám -, a uvrhuje mne bez lítosti v animální spánek.

Začínám nabírat vědomí, chvíli jen z poloviny spím a z poloviny jsem; pak si najednou uvědomím, že slyším kroky. „Přichází? Možná,“ zaznělo mi hlavou a odehnalo spánek. Zesilují, blíží se, když se náhle zastavují; slyším náraz kolen, jak rozeznívá půdu, dech jak rozechvívá trávu, ruce co odkrývají šátek z košíku; a už padá dolů chleba, zelenina, ovoce i tučný uzený hřbet. Pak se zvedá k odchodu, bez jediného slova či pozdravu, když v tom vedle toho všeho jídla padají kusy kamení a hlíny; a mezi nimi i ona. Záře měsíce mne najednou oslepila, prostupovalo jí skrze zvětšený otvor až příliš. Ozval se její křik, pak naříkající sténání, ale já jsem stále oslepený kdesi v rohu. „Synu, kde jsi? Nevidím tě, je tu taková tma,“ v bolestech ke mně promlouvá. Odpovídám svým vlastním způsobem, který mne ona sama naučila, mlčením. Další zasténání asi se snaží hýbat nohama; slyším jak její ruce chytají kalhoty, snaží se potáhnout nohama a přitom ona sama křičí bolestí. „Pomoz mi, nemůžu se hýbat, mám zlámané nohy,“ prosí, jak nejlíp její hlas umí. Zase jen mlčím, nevím co odpovědet, jak se zachovat. Po chvíli, se zase ozývá: „Celé roky ti sem nosím jídlo a ty se mi takto odvděčíš?“

„Dovoláváš se skutků? Pakliže bys tomu tak chtěla, odvděčím se ti za všechno, co jsi pro mne kdy udělala, ale pěkně popořádku: prvně ti obvážu rány, to za to, jak jsi mi dřív obvazovala odřeniny, když jsem padal na kole, a jakou lásku jsi od tebe cítil; pak tvoji hlavu rozdrtím kamenem této skály, to za to, co jsi mi provedla; a nakonec tě odnesu domů, to za to, jak jsi mi sem celé ty roky nosila jídlo,“ odpovídám ji tak lidem vlastním způsobem.

„Ale dala jsem ti to nejcennější, tvůj život. Dala jsem ti tebe a ty bys mi teď měl být alespoň za to vděčný!“

„Ano, dala jsi mi život, ale jaký? Jestli tedy chceš odměnu i za můj život, tak ji dostaneš jako první, dám ti taky život...“

„Děkuji ti synu; nikdy jsem to tak nechtěla, aby to takhle muselo dopadnout a já tě sem musela hodit, ale nešlo jinak, věř mi,“ odpovídá mi.

„...Ale tak cenný život ti dám, jaký jsi mi darovala ty samotná; pár dní tě tu nechám ležet, a pak se ti odvděčím za ostatní skutky; jsem zvědavý, jak moc mi pak budeš vděčná ty, za můj vyloženě štědrý dar!“ dokončuji svou řeč a cítím jakési potěšení, které jakoby odhání mloka. „Tak mě tu nech umřít, ale pamatuj, že se mnou umřeš i ty – když tu zůstaneš, umřeš hlady a když se objevíš lidem na očích, po dvaceti devíti letech v jeskyni, nahý nebo v mých dámských šatech od krve a bláta, lehce si to spojí s mým zmizením a až mne tu najdou, umlátí tě k smrti. Nuže jak se rozhodneš teď?“

Pociťuji zase to odporné zhnusení a odbíhám tam, kam kdysi po události s knihou – do místnosti, která však nyní dostává smysl. Přemítám o tom, jak bych se měl zachovat. Asi ji tu nechám celé týdny umírat o hladu, krvácet v bolestech z přelámaných nohou; přijde o víc, než já, přijde o svobodu kdesi nahoře, kterou mi vzala a na kterou jsem už skoro zapomněl, přijde o nepřeberné množství knih, přátele, možná i novou rodinu, zatímco já přijdu jen o živoření ve tmě. Ano! Nechám ji tu umírat a přitom jí budu stále opakovat, že přichází o víc, než já; a když pak nešťastná zemře, zadusím se smíchem.

„Mlč mloku!“ ozval se mi hlavou můj vlastní hlas, jakoby o mnoho lidštější, tak jako tomu bývalo předtím, než jsem přestal prosit matku o lano. Vyvolalo snad ve mne to oslepující světlo touhu vyjít ven a opět svobodně žít? Možná ano, touha se však nedá chytit, a tak nevím, jestli tu vlastně je; velkým zázrakem je už to, že si vůbec vzpomínám, co zhruba touha je. Po chvíli si ale uvědomuji, že to není touha žít svobodný někde venku; ba dokonce to není ani touha žít; je to touha zvítězit nad ní s jakousi lidskou převahou, ukázat jí, že jsem lepší než ona; že jsem, i přes to všechno co jsem prožil, zůstal víc člověkem, než jeskyní zrůdou; zrůda je tu ona a až si uvědomí svoji odpornou nízkost, na které stojí všechna její lidská pýcha, která si nedokáže připustit svou vlastní nechutnost, tak bude pykat víc, než dokáže vydržet kdokoliv na celém světě. Ano, zachráním ji a ukážu ji tím, že jsem výš než ona, která se dusí na nejhlubším dně shnilým bahnem.

Otvor je ale moc vysoko, nevylezu tam. Asi tu budu muset stejně zemřít společně s ní, není jiná možnost; dokážu ji však, že moci vylézt ven a zachránit ji, udělal bych to. Ano, naplním tím oba cíle – dokážu jí, že jsem výše než ona a uvidím ji zemřít. Vracím se zpět, abych naplnil svůj skvostný plán, když však míjím místnost s hlavami, dostávám nápad... Jediná cesta sem dolů byla skrze ten malý otvor, kdo tedy vyskládal tu zeď z lidských lebek? Museli by k tomu donutit dítě. Nebo je tu cesta za zdí z hlav, kterou pak odešli a kterou budu moci odejít i já. Je to staronová myšlenka, ale nikdy předtím jsem neměl odvahu ji zrealizovat, vždy jsem k hlavám choval úctu a jakýkoliv zásah do jejich postavení jsem bral jako znesvěcení hrobu nebo ještě hůře; bál jsem se odplaty duší, kterým hlavy patřily; ale možná to vše byla jen lež, maskující přirozené hranice konání, které mé bytí nechtělo překročit. I dnes nechci znesvětit jejich památku. Ale cosi ve mně mi říká, že přesunout je, - se vší úctou a opatrností -, na nějaké jiné místo, do zbytečných místností a slepých uliček, položit je na nesmyslné přírodní rozmary a dát tím hlavám větší volnost. Jistě, seberu jim trochu jejich úcty přesunem, dám jim však mnohem víc úcty tím, že se už nebudou muset mačkat ve vyskládané stěně; copak se sluší, aby tolik lidských duší mělo své minulosti namačkané tak blízko sobě? „Ne,“ odpovídám si a to slovo mi dává sílu a odhodlání konat.

Beru jednu lebku po druhé a opatrně jimi postupně naplňuji místnosti mé jeskyně; pokaždé když jednu z nich pokládám na její nové místo, tak pociťuji jakýsi dobrý pocit, dávám těmto dříve zbytečným prostorům smysl, nějaké poslání; to pomyšlení mě přímo hřeje. Beru hlavu z další řady a najednou za ní spatřuji světlo, podívat se však budu moct až když ji úctyhodně položím do nějaké místnosti. Vracím se zpět a koukám skrze otvor, je tam cihlová chodba s dvěmi ocelovými mřížemi, na jejíchž dveřích visely obrovské zámky; mříže jsou od sebe vzdálené asi tak tři metry; chodba vzadu zatáčí doprava; zpoza rohu jde oranžové plápolající světlo. Vyskládávám lebky ze zdi dál a dál, s každou další lebkou křičí víc a víc; když jsem od ní před pár hodinami odcházel, její hlas se ztratil v zákoutích jeskyně, teď však doléhá až sem, - nejspíš ji začala přemáhat bolest -, já ji ale dál ignoruji. Poslední hlava byla položena a já konečně mohl dojít k mřížím, jsou z velice tlustých kovových desek, které jsou zasazeny, jen od pohledu, velice hluboko do zdí; zámek a řetěž je velice robustní; za mříže bych se nedostal ani za sedm životů. Nevím, jestli jsem zklamaný, přeskládání hlav bylo sice úplně zbytečné, ale dal jsem tím smysl prostorům jeskyně a navíc, kdyby za stěnou z lebek byl východ ven, jen těžko bych se vyrovnal s tím, že jsem tu byl celou tu dobu zcela zbytečně; ten pocit je něco mezi úlevou, zklamáním, beznadějí a stavem nekončící otázky - co dál? Jdu k matce, ven se musím dostat skrze ten otvor; už křičí bolestí až moc nahlas, nahání mi tím strach. Když přicházím do místnosti, světlo mne už nepálí do očí; je to nezvyk po těch letech být v místnosti, ve které je dostatek světla. Matka na mě hledí a bolestmi komíhajícím hlasem říká: „Kde jsi byl celou celou noc? To se tak bojíš toho pohledu na svoji matku, kterou tu necháváš chcípnout?“

„Hledám cestu ven, nejsem něco tak nízkého jako ty, abych tu nechal svoji krev navždy hnít jako v nějakém hrobě. A už nemluv a nenaříkej, neruš mne při práci,“ odvětil jsem ji a začal shánět věci na vytvoření jakési věže. Skládal jsem to sesypané kamení na hromadu, zatímco matka vedle bezmocně ležela, občas trochu zakašlala a její oči se s každým kamenem naplňovaly nadějí, že nezemře; kašel však zesiloval také.

Použil jsem už všechny kameny, všechno jídlo, všechny bedýnky, všechno co se použít dalo, - až na lebky -, ale stále mi chybělo asi dvacet centimetrů k okraji, za který bych se mohl vytáhnout ven. Položil jsem tedy na hromadu i jednu lebku – lebku své matky, stoupnul jsem si na její hrudník a konečně dosáhl na okraj; vytáhl jsem se a stál po celé věčnosti venku. Teprve pod poledním světlem jsem si všimnul, jak se změnila moje kůže, byla bledá, tenká, potažená jakousi vrstvičkou vlhkosti a na slunci mne teď začala pálit. Rozhlédl jsem se okolo; na jakém místě to musím být, že tudy nikdy nikdo nešel a nemohl jsem se proto z jámy dovolat pomoci? Obyčejná hrouda kamení na velké louce obklíčené řídkým lesem s bažinami, nikde žádná cesta, pěšina; možná tudy nikdo nešel pro strach z hadů, kteří v takových hroudách žijí, možná nikdo nechtěl riskovat svůj život v bažinách, možná to byla jenom náhoda a možná to byla boží vůle. Tak či onak, stojím tu teď, svobodný a pálen sluncem, před úkolem, jak ji dostat ven.

Všímám si lana pohozeného skoro hned vedle díry dolů; jaká námaha by to musela být hodit mi jej dolů a vysvobodit mne! Kolikrát jsem o to prosil, kolikrát jsem proto naříkal a jak jsem kvůli tomu trpěl. Už proto by si zasloužila shnít v té jámě třikrát a stejně bych neměl dost té vůně. Ne, teď to nesmím vzdát; hážu dolů lano a volám: „Přivaž si to, vytáhnu tě nahoru.“ Letmo pohlédla nahoru, jako by chtěla poděkovat napříč příkazu mlčení a pak se přivázala k lanu. Táhnul jsem ji pomalu nahoru, - byla naštěstí docela lehká -, a za chvíli tu ležela na zemi. Odmotal jsem z ní zařízlé lano, které ji svým uvázáním zlomilo několik žeber. Teď když tu tak ležela, nemohl jsem se ubránit slastnému pocitu, který ve mne vzbuzovalo to všechno utrpení, co si způsobila. Chvíli jsem se tím kochal, ale pak jsem ji naložil na má ramena; při chůzi se předemnou její ruce bezvládně houpaly, dlaně a lokty měla černé, asi byla umazaná od bahna, nebo prachu; její kůže byla podivně horká, cítil jsem to i přes její zkrvavené oblečení.

Po asi půl hodině jsem se s ní dostal k lesu, slunce mne stále pálilo a tak jsem byl za, alespoň částečný, stín stromů rád. Minul jsem už asi sto stromů, když jsem si všimnul cesty, která les protínala. Unavený od překračování kořenů a hledání míst, která nevypadají jako bažina, jsem se rozhodl jít na cestu. Po chvíli chůze se nyní kdesi blízko ozývají kovová cinkání, jakoby nějaký koňský povoz; vyhlížím jej mezi stromy a pak konečně vidím lidskou bytost, kterak sedí na povoze a je hned zase zakryta stromy. Cítím podivnou paniku, cosi, co mne zevnitř trhá, při pouhém pomyšlení na člověka, pokládám ji na zem a říkám ji: „Támhle jeden koňský povoz, jestli bude mít kočí alespoň z poloviny tak dobrou duši jako já, tak tě vezme; vidíš? I bestii, jako jsi ty, se může narodit člověk!“ a než stačila dát dohromady nějakou lživou omluvu, tak jsem se vytratil pryč.

Běžím lesem, co mi síly stačí, slunce nesnesitelně pálí i přes koruny stromů. Z dálky slyším kočího jak zděšeně volá na matku, co se jí stalo, po chvíli pak říká: „Pojďte, odvezu vás co nejrychleji k lékaři.“ Jejich rozhovor pak dál pokračuje do ztracena, přičemž matku neslyším, je zřejm příliš vysláblá. Dobíhám na okraj lesa, slunce nesnesitelně pálí, zůstat tu nemůžu a přeběhnout po louce nemám odvahu; musím ji ale sebrat, jinak zemřu. Párkrát se zhluboka nadechnu a pak už běžím po louce, bolest kterou sluneční paprsky způsobují se ani nedá popsat; když najednou dobíhám k jámě, ani se nezastavuji a skáču do ní, ať si zlomím nohy a rozbiju hlavu nebo ne, okamžik na zastavení a opatrné seskočení v poledním žáru už nevydržím.

Dopadám, ani nevím jak, první myšlenky mne ženou do stínu, plazím se pryč. Když konečně ležím ve tmě, netýrán slunečním svitem, tak bolest ustupuje, ale jen velice mírně; kůže mě hrozně pálí, to trýznění se skoro nedá vydržet.

Pálí... a nepřestává; je to snad déle než dva týdny, co jsem byl tam venku. Prvních pět dní jsem proležel v agónii v jezírku. Bolesti byly tak nesnesitelně silné, že jsem kvůli nim pákrát i omdlel – bezvědomí bylo mojí jedinou úlevou; je docela zázrak, že jsem se neutopil. Jídlo mi už došlo, nebyla tu, nikoho neposlala. Po pěti dnech jsem vylezl z vody k mřížím, kde je alespoň nějaké světlo. Den ode dne mi kůže tvrdne víc a víc, mění barvy od červené až po současnou skoro černou fialovou; před pěti dny mi na celém těle popraskala, z prasklin od té doby vytéká jakási žlutá tekutina; cítím jak mne začínají pálit i svaly pod kůží, oči, plíce i břicho. Jsem raněn, napaden, hladovím, slábnu a umírám, cítím to.

Doufal jsem, že někdo přijde a řekne: „I bestie, co porodila člověka, se může napravit. Poslala mne vaše matka, budu vám nosit jídlo a jiné věci, jmenuji se... Prozatím Vám přináším jídlo, oblečení, knihy, léky, svíčky a zápalky.“ Ale ne, všechna ta námaha byla zbytečná, nevzala si žádné poučení, nepřijala mé odpuštění a nenapravila se. Zapomněla na mne, na svého syna, jenž jí zachránil život a který tu teď sám umírá. Proklínám se za to, co jsem udělal; měl jsem ji rozbít hlavu kamenem, ani minutu o tom nepochybovat. Jsem však na sebe hrdý, - i přesto, že se již brzo potkám s hlavami -, protože jsem vítězně vyšel z té tragické situace; může si žít ten nejlepší život, navždy se však bude topit v bahně své vlastní duše, zatímco já, povýšená lidská bytost, zemřu s dobrým pocitem, a pak už jen budu, kdesi nad tím vším, bdít v nekonečném pokoji.

Jeskyní se ozval kašel, mihotající se oranžové světlo, vycházející zpoza rohu, se začalo mísit se stínem. Dávám dohromady zbytky svých zkomíhajících sil a zpozorňuji; že by přecijenom přišla? Ne, ze zákruty vyšel mnich, když se na mne podíval, jeho tváří projelo zhnusení, překvapení i jakási radost. Tak přecijenom bylo stěhování hlav dobré k něčemu jinému, než zaplňění jeskyně. Chvíli jsme tam na sebe oba koukali, když pak jsem promluvil: „Žiji tu za lebkami už asi třicet let, matka mne sem hodila a dál mi nosila jídlo. Z jakého důvodu sem přicházíš ty?“ ptám se mnicha, který vzápětí odpovídá: „Do vesnice, která sousedí s naším klášterem, přivezl jeden sedlák ženu, měla dolámané nohy, horečku, sýpala a její ruce a nohy pomalu černaly. Druhý den zemřela. Jako další zčernal sedlák společně s doktorem a jejich rodinami. Dál se „čerň“, jak této nemoci přezdívají, rozšířila po celé vesnice, do okolních vesnic...“ přerušil mnich na chvíli svůj výklad a vyhrnul si rukávy svého roucha; ruce měl už skoro po ramena černé, „až do našeho kláštera. Věděl jsem, že jsem onemocněl a tak jsem sem přišel zemřít, abych nenakazil více lidí. O to větší bylo překvapení, když jsem tu místo zdi plné mrtvých uviděl tebe. Než zemřu, pověz mi, jak se ti událo to s tvou kůží a proč tě sem matka hodila?“ Vysvětlil jsem mu pak celý svůj příběh, vše tak, jak se událo. Když jsem skončil, mnich na mě tázavě pohlédl. „Ano, můžu za tvou smrt,“ odpověděl jsem mu. K mému překvapení se vůbec nezlobil. Bavili jsme se pak spolu jako dva dlouholetí přátelé až do noci, kdy jsme oba znaveni životem usnuli.

Ráno jsem se ještě na chvíli probudil; mnich byl už mrtvý a mě bylo líto, že jediného přítele, kterého jsem v životě měl, jsem nemohl kvůli dvěma mřížím obejmout; zavřel jsem oči a tiše zmizel.