Z autobusu

Jela jsem

kdo dnes už ví

kam?

Tak ráno

obloha černá

bouřková

podle pánaboha

by všechno mělo ještě spát

v tom čase před svítáním

            Utéct a utíkat

            plno stran

            kterými možno se dát.

            Ale kam?

Tlustý pán

vedle mě

hlasitě vydechuje

do toho svítání

své upocené

poslední sny

hlava ospale spočívá

na mém rameni

a já se kaju

za svou nenávist.

            A on si zatím letí

            náhle lehounký

            a nad kostelem vykroužil

            půvabnou piruetu

            své budoucí ženě

            co letí vedle něj

            a nabízí mu

            kafáč plný kávy

            vřelé jak láva

            a sladké jako nebe.

Pomalu svítá.

Okna kostelů svítí.

Po staletí

to atavistické

zděděné

modlení náhle v sobě hledám

marně, zbytečně.

            A tak se modlím

            k obloze

            záhadně fialové

            a mé.

            Dostala jsem ji jednou darem

            v jedné její podobě.

A znamená teď víc

než Bůh

nebo láska

nebo nenávist.

Obloha jen

obloha a já.

A vzpomínka na útěk.

Do všech stran.