Poklop k půdě se zdvihnul a oči padesátníka Marka spatřily zaprášené panorama jeho dětství a jiného odpadu doby. Vehnalo to do něj nostalgickou náladu stejně tak jako prach do vlasů. Za nějakou chvíli vešel i Luq. Byl to Markův robotický pomocník - kamarád a schody mu dělaly jistou potíž. Oba se chvíli procházeli po vrzající podlaze a přemýšleli, kde začít.
„Řekni mi Luqu, je vůbec možné, abychom to tu našli?“ pronesl Mark, zatímco se nevěřícně rozhlížel po dalších a dalších bednách. „Tvůj táta by tě sem přeci neposlal, kdybys tu fotku nemohl najít, ne?“
„Jistě, ale vůbec... Musím najít svatební fotku na půdě svého otce, kterého jinak nemůžu nechat ani pohřbít, protože to tak prostě chtěl a napsal. Co je to za divnou závěť?“
„Nevím,“ odpověděl Luq a pokrčil rameny, jak jen mu to jeho kovové tělo dovolilo.
Oba pak začali konečně pátrat. Všechny ty bedny, zásuvky, krabice, kufry, skříně, kredenc a police se zdály být nekončné. A ikdyž na všech těch fotkách, které tu ležely, viděl celé své dětství a život rodičů, tak svatební fotku nenašel.
Byly to už tři dny pátrání a poslední věcí kterou tu ještě neprohledali, byla zelená bedna schovaná kdesi za komínem. Mark před ní nějakou chvíli klečel, bál se přijít o poslední naději, kterou mu bedna nabízela. Nakonec ji však v touze po pravdě otevřel.
„Mít tak něco takového na lidské maso,“ povzdychl si Mark, když uviděl jen olejničku a klíč na natahování hodin. Zavřel víko a se skleslým výrazem se otočil k Luqovi, který celou dobu tápal, co říct. „Ty jsi se aspoň narodil jako člověk,“ po chvíli odvětil Luq svým hlasem. Mark se pousmál: „Narodil jsem se a ty neumřeš; umřu, ale ty jsi se nenarodil.“ Pak se sledovali - člověk a robot, každý jinak prokletí; Luq prolomil ticho až po chvíli: „Ale já umřu;“ a z jeho očí skápla slaná slza. |