|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
TOVÁRNA NA TRAKTORY díl prvý
1.
Boj o tuhle část Stalingradu zuřil už dobré tři dny. Tři mrazivé dny, kdy se německé oddíly bily s Rusy o každý kus téhle pitomé továrny na traktory bez jediného výsledku! Prvý den se Němecům podařilo posíleni polovinou pěšího praporu vtrhnout do továrny a polovinu ji obsadit. Druhý den je odsud Sověti po tvrdé bitvě vyhnali a teď na začátku třetího dne se pokoušel silný německý oddíl zaútočit znova.
Desátník Max Kolbe spolu s dalšími patnácti muži ze své úderné skupiny, ležel pod okny rozmláceného bytového domu, přímo proti tovární zdi. Za ní se rýsovaly trosky výrobních a montážních hal, správních budova a trosek jiných staveb. Byl klid. Mrazivý klid před nastávající bouří. Sníh klidně padal z ocelově šedého nebe, usedal na opálené trámy. Tu a tam se v blízkosti ozvalo prásknutí výstřelu, kulometná či samopalná dávka. V dálce sice rachotila a duněla bitva, avšak ta byla daleko. Německý oddíl teď čekal na rozkaz k útoku na továrnu. Muži poléhavali, posedávali, či jen tak postávali dál od oken. Někteří kouřili, jiní popíjeli ze svých polních láhví. Všichni se však sanžili všemožnými prostředky uniknout krutému mrazu. Na sebe navlékli cokoli, co je před ním mohlo uchránit. Přesto se mrazivý nepřítel vkrádal kam jen mohl.
"Snad nám to Ivan zas nepřekazí," ozval se Hans Blomm, mladý svobodník vedle Kolbeho. Už jednou chtěli Němci zaútočit, když se z ruin vyřítila obrovská vlna sovětských vojáků a chystala se jejich barák vzít útokem. Odrazili je. Ale s tak velkými ztrátami, že už útok začít nemohli. Posily také přivolat nemohli, protože Ivani je ostřelovali ze dvou minometů. Ty umlčela až dorazivší trojice P-III a četa pěšáků, která si probíjela cestu k obklíčené četě několik bloků odsud.
Kolbe opatrně vykoukl a sledoval průrvu v rozsekané zdi, kudy Rusové předtím zaútočili. Teď se tu váleli jen mrtví, zakrvácená těla a kusy rozstřílených cihel. O kus dál, na zasněženém rozstříleném továrním dvoře, stál zničený T-34, který zlikvidoval německý tank. Jeho posádka dost neopatrně vjela na otevřený dvlr, přímo před dvě tankvé hlavně. Kusy pancíře, housenkového pásu a mrtvá těla chlapů z osádky ležela všude kolem.
"Je to nějaký klidný," poznamenal šikovatel Peter Kagerer. Kagerer byl zarytý pesimista. Co se týkalo další útočné akce v tomhle prokletém městě, šel do ní přesvědčen o jejím totálním neúspěchu. Přesto se mu dařilo v pouličních bojích celkem dost dobře přežívat a zatím i ty nejtežší šarvátky přežil bez škrábnutí.
"To jo. Ivani si na druhý straně hřejou zadky v těch jejich bytelnejch krytech a mi mrznem tady v týhle blbý díře," zavrčel svobodník Blomm a praštil pažbou pušky do trosky židle. Chlapi se začínali pomalu zvedat ze studené země a opatrně proskakovali kolem oken. Ostřelovač nepřítele mohl být všude. Minule takhle dostali Fromma, jejich někdejšího velitele. Přesvědčený nacista, antisemita a nepřítel všeho bolševického. Ke svým vojákům se choval jako k hnoji, jako kdyby to bylo něco nečistého. U mužstva téhle třetí roty si vysloužil přezdívku Svině, nebo taky Prase. Těžko říct, jestli tu kulku dostal od někoho ze svých, nebo jej konečně dostihl osud. Prý v Polsku osobně postřílel nějaké Židy a Poláky. Teď se mu to vrátilo...
"To se neboj. Jsou na tom stejně jako my. Myslíš, že se jako maj líp, když bráněj svoje město? Ani hovno, chlapče" zavrtěl hlavou z rohu místnosti Kolbe.
"No, to ne. Ale maj odhodlání ho ubránit, to teda maj," odvětil klidně Kagerer a pohladil svůj samopal. Zachumlal se do svého šedého kabátu a odsedl si dál od okna. Blomm mávl malomyslně rukou. On už nevěřil, že by Stalingrad mohl kdy padnout. Kdesi na obloze proletělo letadlo.
"Podle mýho napochodujem rovnou do toho jejich rudýho ráje, nebo do něčeho podobnýho. Tu fabriku nedostanem, na to vsadim veškerou vodku, co mám," prohlásil šikovatel Kagerer. Blomm obrátil oči v sloup a utáhl si šálu pod přilbou. Zapálil si cigaretu a přitáhl si pušku k tělu. Opatrně se zvedl, přeběhl ke vchodu do bytu a usadil se ve dveřích. Kolem něj proběhla šestice vojáků a s kulometným družstvem. Směřovali z omláceného schodiště dolů. Asi do sklepa, odkud vedla vykopaná chodba na dvůr a pak asi chtěli jít dál do ostatních domů, které bezpečně drželi německé jednotky.
"Jo? Jseš si jistej? Já doufám, že to tak blbý nebude. Ivani jsou už skoro v prdeli, ta fabrika je do večera naše," kontroval Max Kolbe. Bytem proběhl vojín Berg. Chlap jak hora, vysoký minimálně metr osmdesát a kudy produsal, tam deset tráva nerostla. Táhl s sebou pušku a rezervní sumky se střelivem. Zakopl a natáhl se těsně vedle Blomma.
"Zatraceně, kam čumíš? To máš místo vočí hovna, nebo co" vykvikl Blomm. Berg se zvedl a sykl cosi v odpověď. Kagerer mávl rukou:
"Stejně jsem v prdeli. Nemáme za mák náboje ani lidi na to, abychom to vzali šturmem," Kolbe se zvedl, složil hlavu do dlaní a zavyl jako vlk. Ostatní se na něj tázavě podívali, jestli už neprojevuje známky šílenství. Věděli, že to bude těžké. Věděli, že teď, když je více jak polovina jejich praporu roztříštěná, nemají mnoho šancí se té pitomé traktorky zmocnit. Navíc když sovětští obránci kdykoli mohou dostat posily...
Kolbe Kagererův pesimismus vnitřně sdílel. Jenomže to byla taková vnitřní, chcete-li niterní, forma pesismisu. Zatraceně, vždyť tohle může chlapy úplně demoralizovat. Ještě víc, než jsou? To asi ne...
Do bytu vstoupil kapitán Eckener. Podsaditý důstojník oblečený do šedého polního kabátu a s bíle lakovanou přilbou na hlavě. Ten se díky své tělesné stavbě opravdu odstřelovačů bát nemusel. Nízký, podsaditý, avšak docela široký. Ne, tlustý ne, ale pouze jen trochu široký. Navíc nenosil téměř žádné hodnostní označení, proto jej snad všichni nepřátelští střelci nechávali na pokoji.
"Kde je velitel?" zeptal se rázně, přesto beze stopy arogance, či povýšenosti. Peter Kagerer vstal a unaveně se ohlásil. Kapitán jen mávl rukou, aby jej následoval a oba muži vyšli ze dveří.
V bytě mohlo být natěsnáno tak šedesát vojáků. Někteří pokuřovali, jiní hráli karty a další stáli na hlídce u zabarikádovaných oken. Blomm vytáhl z torny kus chleba a začal jej žvýkat-jeho první dnešní jídlo. Kůrka byla již trochu tvrdá, ale pořád se to ještě dalo jíst. Kolbe se na něj podíval a opřel se o pažbu své ručnice.
"Jak můžeš něco jíst před tím, než jdeme do akce? Když to koupíš do břicha, akorát ti to roztrhá střeva. A já to po tobě uklíze nebudu," řekl Kolbe vyjeveně. Blomm si akorát ukrojil další kousek chleba a sežvýkal jej zuby. Pokrčil rameny a uhnul hlavou v polní čepici na stranu.
"Tak. Můžu, no," odvětil prostě. Mezitím se vrátil voják, který na opevněném balkóně směrem do dvora držel patrolu u těžkého kulometu. Vystřídal jej kolega z vedlejší čety a on se konečně mohl jít uchýlit do "tepla" bytu. Když vešel, sklepal ze svého kabátu sníh a shnrul si límec. Přilbu s bílým maskovacím potahem zhotoveným z prostěradla však nesundal.
"Zas tam začíná sněžit," zaskřípěl sudy a sedl si na prostřílenou válendu. Blomm zavrtěl hlavou, opřel hlavu o stěnu.
"Copak to nikdy neskončí?" zeptal se spíše pro sebe. Kdosi mu odpověděl, že nejspíš ne. Když bylo asi kolem poledního se začalo konečně něco dít. Kolbe zrovna prohlížel periskopickým dalekohledem protější frontu domů, které byly úplně zničené řadou náletů a dělostřeleckou palbou. Chvíli se nic nedělo, ale pak se zpoza nároží vyloupla skupinka asi patnácti Sovětů.
Překonávali ulici v poměrně široké formaci, s minimálními rozestupy. Asi začátečníci, jinak si to Kolbe vysvětlit nedokázal.
"Hele, chlapi, přihnali nový stádo," houkl na ostatní. Všichni se opatrně narvali k průrvám ve zdi, obezřetně vyhlíželi z oken a pozorovali tu skupinu ruských vojáků. Ti mezitím zahájili nekontrolovanou palbu po jednom vedlejším domu na "německém" území. Přitom stále postupovali dál, padali a zalehávali na zasněženou dlažbu, kde bylo naprosté minimum krytí. Spíše to vypadalo, že si palbou dodávají odvahu.
Z ostřelovaného domu přicházela nejprve sporadická střelba, která přešla do systematicky vedené palby, která donutila Sověty zůstat v úkrytech a několik jich zabila.
"Pche. Amatéři," uchychtl se Kolbe.
"No, rád bych tam viděl tebe," odpálkoval jej Blomm. Kolbe mu sdělil, že by to "v životě nebral po takhle otevřeným place." Rusové však zahájili nový postup, nedbaje na krupobití střel, svistot střepin z granátů a rachot bitvy. Kolbe pohnul dalekohledem trochu doleva a zahlédl šest... ne, počkat, osm postav v šedých kabátech! Co to ale ke všem čertům dělají, proč lezou kolem toho domu, vždyť takhle se Rusům dostanou rovnou pod ruku! Ale kdepak, oni je lákají do pasti...
Osmičlenné družstvo se rozložilo na ruinovém poli, kde rozložilo kulomet a pěšáci se pak rozptýlili po sutinách a každý si našel úkryt. Na znamení přestali obránci domu pálit a ruské družstvo se vydalo zase na neohrožený pochod. Po několika krocích je onen německý oddíl palbou z boku zmasakrovalo a nepřátelský oddíl byl obrácen v mrtvé a umírající.
"Slušná akce," hvízdl mezi zuby Kolbe. Z nepřátel nepřežil nikdo.
Jenomže teď tu byl nový problém. Nedaleko "Blommova" domu explodovala dvojice minometných střel. První se s ušidrásajícím hvízdotem zabořila do země a explodovala přímo před okny do přízemí, za nimiž nikdo nebyl. Druhá střela však detonovala přímo u vchodových dveří. Střepina zasáhla vojáka do hlavy a druhého do ruky. Ten první okamžitě zemřel, ale druhý muž naříkal v koutě a tiskl si ruku ke krvácejícímu zranění.
Druhá várka min dopadla do dvora a kolem domu.
Do místností, kde se těsnalo oněch šedesát mužů, včetně Blomma a Kolbeho, vtrhl svobodník Sturm. Byl částečně ohlušený výbuchem. Mina vybuchla kus od něho! Tlaková vlna a rachot jej dočasně připravily o sluch. Z nosu mu vytékal pramének krve.
"Proč neútočíme? PROČ NEÚTOČÍME!?" řval a dupal těžkými botami po dřevěné podlaze. Kdosi mu odpověděl, že ještě nepřišel rozkaz. Avšak Sturm nereagoval. Vyštěkl nějaké rozkazy a jeho družstvo se už hnalo a dusalo po domovních schodech ven z baráku.
"Do prdele, to byly minomety z fabriky. Střílej pod velkym úhlem," řekl Kolbe a roztřeseně sklepával ze sebe prach, který na něj spadl ze stropu. Ten úder muže překvapil. Měli za to, že minomety byly tanky vyřazeny.
"Ten pitomec Sturm žene svoje chlapy do útoku? Vždyť ho sundaj!" vykřikl svobodník Riemelt, ale než jej kdokoli stačil chytit a stáhnout zlátky do relativního bezpečí bytu, byl na schodech. Uháněl za Sturmovými muži, kteří již byli venku na ulici a spěchali k bezpečí skýtající omlácené tovární zdi.
Jenomže tam už většina nikdy nedoběhla. První se po kulce zákeřného střelce sesul na chladnou zem svobodník Sturm. Kulka jej zasáhla do prsou a když dopadl, už nedýchal. Muž utíkající vedle něj si ani neuvědomil, že jej něco zasáhlo. Sekl sebou hned vedle prostříleného sudu od bůhvíčeho s prostřelenou hlavou. Do akce se zapojil šikovně ukrytý kulomet na ochozu jedné montážní haly. Začal do pěšáků pražit dávku za dávkou a většinu jich pobil.
"Do hajzlu, kryjte je! Střílejte!" vykřikl starší svobodník Muhlendorf. Natáhl svůj ukořistěný špagin a vypálil sáhodlouhou dávku z okna. Vařící nábojnice napadaly na studenou podlahu a se syčením vychládaly. Zbraň s takovým rozptylem a na takovou vzdálenost nebyla schopna vůbec nějak nepříteli uškodit. Naproti tomu ruský kulometčík zpražil fasádu krátkou dávkou. Vojáci, kteří vyběhli ven, aby odklidili raněné a přenesli je do lazaretu na nedaleké zastávce tramvaje byli téměř všichni pobyti. Přežili jen dva.
Do bytu se vrátil Kagerer. V obličeji měl ustaraný a nepříliš povzbudivý výraz, který prozrazoval, že od kapitána nese špatné zprávy.
"Neni to nejlepší," řekl Kolbemu. Max Kolbe jen povytáhl obočí a v jeho tváří se objevil rozpačitý výraz.
"Jak to jako myslíš?" zeptal se velitele opatrně.
"Jednoduše. Ta továrna je nejspíš plná Ivanů a naši ji chtějí dobýt. Jak, to už neřekli, ale jen prý s tím, co máme. Podporu dostaneme jen minimální." odfrkl si Kagerer. Pak po chvíli pokračoval. Odcvrnkl nedopalek cigarety stranou. Dopadl na hromádku sněhu a zasyčel.
"Rozdělíme se na dvě party. První vezme plamenomety, samopaly a hromadu granátů. Proleze stoky dole pod fabrikou a nakope řitě debilním sousedům v podzemí. S tou půjdu i já. Druhá parta to vezme šturmem rovnou na fabriku. Ty trochu požene tank, kterej přijede," Kolbe kývl hlavou, zasmál se a znělo to spíše výsměšně. Opřel se o svoji pušku a rozhlédl se po vojácích v bytě.
Než však stačil cokoli říct, nad domem se rozhučela dvojice silných leteckých motorů. Blomm vyskočil na nohy a opatrně vyhlédl z okna na schodišti, ale nic neviděl. Z šedého nebe pomalu klesala dvojice německých stuk. Prolétla nízko nad střechami domů a pomalu se blížila k továrně. První letoun letěl trochu výše než druhý a jeho pilot pomalu přitlačil čumák stíhacího bombardérů trochu k zemi.
Než se vojáci nadáli, oddělila se od trupu junkerse první puma. S hvízdotem prolétla přes dvůr a explodovala přímo v zavřených dřevěných vratech jedné z hal. Výbuch je rozmetal po okolí. Navíc plameny zapálily nějaké průmyslové chemikálie. Snad laky, nebo barvy, ale ta exploze byla opravdu ohromná. Některé jazyky olízly odlétající štuku na spodku křídel.
Druhý letoun odhodil čtveřici bomb menší ráže. Se sykotem prolétly přes první halu a první várka vybuchla bez větších škod u stěny nějaké cihlové stavby. Zbyly po nich jen očouzené stěny. Zbylé dvě bomby však prorazily poškozený krov a vybuchly přímo uvnitř budovy. Vzápětí vyrazily vymlácenými okny plameny, za nimy úlomky trosek, skla a rozdrcených cihel. Stavba se začala hroutit a pomalu se zřítila do sebe. Do toho všeho se ještě rozplýval kouř z exploze, který se mísil s prachem z rozpadnuvšího se domu.
Štuky bleskově odlétaly ve směru z něhož přilétly. Vojáci si jen všimli poškrábaných ocasních ploch, na nichž stál hákový kříž. Muži se sbírali ze země. Některé trosky vyvržené tlakovými vlnami dopadly až sem.
"Ty vole. Slušný kino," zachrchlal Blomm, když dalekohledem obhlédl škody. Na začátku haly hořelo, před vraty se válely trosky a vyrvané kusy železných konstrukcí.
Do bytu se jako velká voda vřítil Kagerer. Divoce mával rukama, řval jako raněná svině a hulákal na celé kolo nějaké nadávky:
"Jaká...kterej vymletej kokot! Kterej vypatlanej kripl ten nálet nařídil! Měl přijít až vo půl hodiny pozdějc! Až já tu zasranou piču najdu, mu urvu koule a kopnu je tak, že poletěj až do Moskvy rovnou na Rudej plac!" Blomm chtěl něco říct, ale Kagerer po něm vrhl takový pohled, že raději zmlkl. Velitel roty mezitím pokračoval ve svém běsnění, které zatím volně přecházelo v běsnění bouře do intenzity hurikánu.
"Kryple vymaštěnej! Vrať se zpátky do tý prdele, vodkaďs přiletěl!" vyklonil se z okna a řval na odlétající letce. Do fasády vedle praštila kulka. Kagerer zařval, sevřel oběma rukama pevně automat a vysypal do předpokládaného úkrytu nepřítele celý zásobník. Obrátil se k vojákům. Pomalu rudnulk v obličeji a zaburácel: "Všichni do útoku! Teď už je pozdě! Musíme jim nakopat prdele, dokaď jsou ještě pitomý z náletu! Hněte sebou, kdo se vopozdí, tomu vysyspu zásobník rovnou mezi koule!" burácel vzteky rudý Kagerer.
Barák se náhle rozduněl stovkami dusajících okovaných bot. Desítky vojáků sbíhaly dolů, zbraně jim chřestily v rukou, výstroj na nich cinkala a od úst jim stoupal dým. Muži vybíhali ven, kryli se za pomlácenou tovární zdí a čekali na svoje druhy. Ti mezitím vyráželi z domovních dveří a pálili po Rusech, kteří se pomalu probírali z otřesení po dopadnuvších pumách.
Max Kolbe zalehl hned vedle burácejícího MG34. Kagerer mezitím histericky ječel a vydával všemožné rozkazy. Mával zuřivě samopalem, zrovna posílal nějakou četu do útoku. Automat mu zuřivě poskakoval v rukou a výhozným okénkem vylétaly další a další prádzné nábojnice. Vojáci se naštosovali k průrvám ve zdi, do míst, kde byla ustřelena a umožňovala tak střelbu. Práskaly výstřely, prskal kulomet a rachotily samopaly. Tu a tam bouchl granát. Nad bojiště se pak vyvalil oblak šedého dýmu a gejzír vyvržené hlíny.
Dvojice mužů opustila bezpečný úkryt a přebíhala k zničenému náklaďáku ruské výroby, jenž stál v bráně do fabriky. Ani ne za čtvrtinou cesty však byli oba sraženi kulkami zákeřného střelce.
"Kinski, Schramm! Okamžitě ty dva vodtáhněte! Hněte kurva sebou, nebo vás Ivan vodpráskne! A pokaď to neudělá von, tak já určitě, kurva!" řval velitel histericky. Svobodník Hans Blomm mezitím vypálil čtvrtou ránu ze své pušky. Střela však jeho cíl, opevněné okno, minula a výsměšně se skučením odlétla stranou. Natáhl znechuceně závěr a pořádně zamířil. Napočítal do tří a stiskl spoušť. Přes vřavu výstřelů a rachot boje k němu dolehl výkřik. Viděl, jak se v temném okně cosi mihlo.
"No, tak se mi to líbí," zamručel si pro sebe. O kus dál se téměř hluchý Kolbe, ležel hned vedle hlavně rachotícího kulometu, odkulil stranou. Svalil se do malé prohlubně a zůstal zírat do mrtvolně bledé tváře jednoho pěšáka. Ještě svíral v ruce svoji pušku, ale pohled mrtvě visel na steně tovární zdi. Ležel tu už takhle dva dny. Nikdo jej nepohřbil, nikdo jej ani neodtáhl někam dál, aby na něj nebylo vidět. Prostě tu jen tak ležel jako nějaké pošlé zvíře.
Z chmurných úvah vytrhl Blomma až rachotící motor, jehož zvuk se sem přibližoval z nedaleké ulice. Zpoza domu vyrazil rychlý Pz-III a hrnul se k bojujícím pěšákům. Napadaný sníh mu odpadal z pásů a z pancířů. Vozidlo se zastavilo, zhouplo dopředu a zůstalo stát. Velitelský poklop se otevřel a z něj vykezlka hlava v černé kukle. Jen se rozhlédla kolem, zalezla zpátky a praštila s poklopem.
Tank se vmanévroval do jedné z mezer ve zdi a natočil věž. O několik minut později začalo peklo. Kanón práskl a granát se burácením vydal na cestu. Prolétl zničenými vraty a explodoval ve vnitř. Od té chvíle pálil tank jednu střelu za druhou a všechny vybuchovaly uvnitř první montážní haly, kde konaly učiněné peklo. Ohnivé jazyky šlehaly ven, bojiště se otřásalo explozemi a naplňovalo pachem spáleniště. Po šestém granátu tank přestal pálit. Kagerer se zvedl a signalizoval k útoku.
"Vpřeed! Zvedněte se a běžte!" zařval. První družstvo se zvedlo a utíkalo po menšími krátery rozrytém továrním dvoře. Blomm a Kolbe zalehli do jednoho takového kráteru a současně začali střílet po malé skupince Rusů, která se vynořila z trosek té zničené cihlové budovy. Vojáci jim odpovídali palbou ze samopalů a brzy se kolem Blomma a Kolbeho rozstříkla pěkná dávka kulek. Trojice vojáků, kteří běželi za nimi, padla k zemi. Přežil jen jeden a ten se odplazil za hromadu plechových sudů.
"Dotáhli tam kulomet. Ten tank ho nevidí," řekl Kolbe. Blomm vytáhl z holínky granát a opatrně vyhlédl ven. Rusové byli příliš zaměstnaní palbou do útočníků a těch dvou si nevšmali. Dlouhým obloukem jím mrskl po štěkajícím kulometu. Granát však dopadl příliš nízko pod hromadu a vybuchl. ěkný kus hromady cihel a kamení se přemístil do dvora a zavalil jeden menší kráter po explozivní střele. Mezitím oklikou přes ruiny domů udeřila druhá četa, vyzbrojená plamenometem a dvěma kulomety.
Jedna skupinka vojáků bůhvíkde sehnala lehké protitankové dělo. Zajela s ním do průrvy stěny a chystala se zaměřit ten kulomet. Kanón vypálil, ale granát odlétl někam úplně jinam.
"Vyměnte ty nemehla!" zavřískl Kagerer. Mezitím se hlavní síla německého oddílu napřela do útoku. Vojáci vyrazili ze svých úkrytů a utíkali po rozmlácené tovární dlažbě. Kolem nich práskaly výstřely, šlehaly střely a vybuchovaly granáty. Hans Blomm pádil přímo k jednomu z kráterů. Kabát mu pleskal kolem nohou a vítr svištěl pod přílbou. Mrskl sebou do kráteru, kde už někdo ležel. Kolem okrajů díry se přehnala olověná smršť a zkropila vojáka sprchou vyraženého sněhu a zeminy. Blomm se s úlevou otočil a málem dostal infarkt. Díval se do rozšklebené tváře mrtvého pěšáka, který zde zahynul při přechozím útoku. Pušku stále ještě svíral v ruce a mrtvolně bledý pohled stále spočíval na Blommově kabátě. Voják zprvu nebyl schopný se hrůzou ani pohnout. Civěl do tváře mrtvole, ona hleděla na něj a ve své podstatě kamsi dovnitř. Mrtvé, bledé oči zastřeleného pěšáka Hanse Blomma propalovaly a nedovolovaly se mu pohnout. Cítil se jako hypnotizovaný a svázaný. Z toho stavu jej vytrhlo náhlé ticho a Kagererův řev: "Nasaď si ten hrnec na palici, tupče, nebo ti Rus vystřelí mozek s tvý blbý palice!" platilo to vojínu Schutzovi. Přilbu nosil strašlivě nerad a nesnášel ji. Už jednou to málem odnesl, kdyz jej střepina ranila do hlavy.
Celý oddíl se jakoby na povel zvedl a jako stěna, lavina šedých uniforem se sunul ke stěně omlacované montážní haly číslo tři. Kulomet ukrytý v hromadě sutin pálil jako zběsilý. Hlaveň musela být do ruda rožhavená. Max Kolbe se vyklonil zpoza rozstřílené dřevěné boudy a přesnou ranou zkolil střelce do hlavy. Jeden z těch "klikových" zásahů. Kolem se přehnal bouřící velitel oddílu se svým mužstvem. Automat mu poskakoval v rukou.
Celá rota zahájila plošný útok namontážní haly. Kolbe a Blomm se potkali u zničeného transformátoru, z nějž lezly dráty, všude se válely keramické střepy z izolátorů a trafa. Uvnitř ležela trojice mrtvých Němců a dva Rusové v horním patře. To zařídil výbuch granátu, který vybuchl přímo uvnitř stavby. Jak rádi se dotkli té cihlové zdi, která jim zaručovala alespoň nějaké bezpečí...
|
|
|
