|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ze staré tovární budovy, ležící v nejodlehlejší části města, se ozývaly neobvyklé výkřiky. Bílý pudl, možná z části přilákán právě těmito zvuky, možná jen veden zlomyslnou rukou noci, utekl své paničce a zabloudil. Jeho zvířecí instinkty mu správně napovídaly, že domů už za tmy netrefí, proto proklouzl do ústí chatrné stavby s úmyslem přenocovat tam.
Malá holčička jako vystřižená z časopisů dětské módy, se prodírala keři a usilovně hledala svého pejska. Dlouhé řídké vlasy se jí lepily na tvář a ona si je nemotorně házela zpátky na stranu. Působilo to roztomile. Šaty, jež byly patrně nespolečenského typu, měla dávno zamazané od bláta. Po tváři se jí kutálely slzy a přestože byla takřka hodinovým hledáním znavená a ráda by se alespoň na chvíli zastavila a spočinula na nějakém pařezu, nebo větším balvanu, utíkala nesetrvačně dál.
„Kimošku, to jsem já, Adélka, Kimošku,“ volala jméno svého miláčka a přehlížela další a další větvě, které ji pleskaly přes tvář. Když konečně narazila v nekonečné harmonii lesních cestiček a skalních průsmyků na gigantický komplex, v duchu zvítězila. Dalo se očekávat, že se pudlík schoval právě tam, aby přečkal nelítostivé chladno, které s sebou desátá hodina večerní přinášela. Ačkoli v holčičce rozléhavé zvuky vycházející zevnitř vyvolávaly strach, který doposud měla spíše o psa, než o sebe, odhodlaně odsunula veliké vstupní dveře a vešla do prostoru překvapivě čistého a udržovaného. Rozhlédla se kolem, ale nikde nikdo. Popošla tedy dále, k dalších dveřím. To co spatřila, nebylo ani tak zvrácené, jako lidské. Na několika do celku pospojovaných stolech se po sobě plazili nazí lidé a vydávaly při tom ty hrozivé skřeky. Nepoznávala konkrétní obličeje, jen kontury vzájemně propletených těl. Celá hala, dalo se to nazvat halou, byla vznosně vyzdobená. Všude stála až dvoumetrová zrcadla a kolem stolů hořící svíce a táce s ovocem. Holčička si zplna neuvědomovala co vlastně vidí. Její rozvětvená dětská představivost umožňovala mnoho různých variant, jak obejít pravdu. Třeba je to velká hostina - pomyslela si. Brzy - zhruba ve chvíli, kdy ji přítomné dění přestalo zajímat a ona si jej zafixovala jako normální a nepříliš zajímavé - pochopila, že jsou lidé natolik soustředění, že by jen stěží dokázali vnímat přítomnost někoho dalšího, proto se začala rozhlížet po psovi. Nebyl nikde poblíž. Napadlo ji, že mohl zaběhnout pod stoly. Přikrčila se, pak sklonila hlavu, aby se přesvědčila a pes tam skutečně ležel. Netrvalo dlouho a sám přiběhl k jejím nohám. Vzala zvíře do náruče a zašeptala: „Tolik jsem se o tebe bála, ty můj Kimošku.“
Když se vrátila domů, hodila do skříně špinavé šaty; jako by je na sobě vůbec neměla; a uložila psa ke spánku v jeho košíku. Po běžné večerní hygieně se sama odebrala do postele. Od doby, co ji v první třídě naučili číst, našla zalíbení v knihách. Vzala do rukou jednu rozečtenou vernovku, rozsvítila lampičku a vklouzla pod peřinu. Dočítala předposlední kapitolu, když ji vyrušil rachot klíče, který se protočil v zámku. Následovaly kroky, blížící se naléhavě k jejímu pokoji.
„Ahoj, tak už jsem doma.“ Byla to máma, nikdo jiný to být nemohl, protože její táta se vloni zastřelil.
„Ahoj, mami, kdes tak dlouho byla?“
Máma si nervózně odhodila z očí pramen zpocených vlasů, čímž nechtěně přenesla pozornost k přilehlému tričku, které bylo rovněž celé propocené.
„Ale, víš… víš jak jsem ti říkala, že půjdu s Radimem do divadla. Znáš Radima, víš, mohl, mohl… jak jsme mluvili o tatínkovi. Mohl by s námi chvíli bydlet.“
„Tys byla v divadle?“ zeptala se dcera zaujatě, „Fakt? V opravdovým divadle?“
„Nebylo, nebylo to tak úplně divadlo.“
„Co hráli? Prosím, vyprávěj mi o tom,“ žadonila.
„Víš, no, tohle bys asi úplně nepochopila.
Nebylo to nic pro malé holčičky,“ zahrozila symbolicky prstem.
„A co to teda bylo?“ zamračila se.
„Víš dospělí někdy dělají věci, kterým zatím nemůžeš rozumět. Ale neboj se, jednou nastane ta správná chvíle, kdy se všechno dozvíš,“ pohladila ji po tváři, na niž ji také políbila, „A teď už běž spát, nebo ráno zase nevstaneš do školy.“
|
|
|
