|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Debilní žvejkačka a kamarád chlast
Autor: Honzíček (Občasný) - publikováno 1.10.2009 (13:47:08)
|
|  |
Když Honza druhý den dorazil na fakultu, byl ještě řádně nadojený. Minulý večer, co večer, vlastně celé předešlé odpoledne poctivě prokalil. Dobře věděl, že to trochu přehnal, ale víte, jak takovéhle věci chodí, přijde ráno a vy máte jiné starosti, než zrovna přemítat nad svou vlastní zodpovědností, která se prostě někdy jaksi kapánek vytratí.
Honzík zažil těžké chvilky. Už ví, že již nikdy nepůjde spát se žvýkačkou v ústech. On se totiž chmelem napojený dokonale svalil na svou postýlku a ihned usnul jako starý notor.
A co by to bylo za notora, kdyby do toho všeho ještě nepřidal chrápání hodné totálního vykalence. Takto nám milý Honzínek chrněl a chrněl, vzdoušky smrdutých výparků mu sálaly z dokořán rozevřené pusinky a v té atmosféře lihové ventilace by se dozajista zbombil každičký abstinent.
Jenomže, co se ráno nestalo. Honza procitl ze svých dementních snů a… Ne, nikoli, těžkost hlavy necítil, ono se tam totiž už nic nenacházelo. Nasrala ho jiná věc. Pořád někde kolem sebe čmuchal aroma mentolové žvýkačky. Přetočil se ještě v polospánku na bok a učinil hluboký nádech. Zase ono aroma vyrašilo z nějaké idiotské skrýše. Přetočil se na druhý bok. Nadechl se. Šmarjá, pane bože, kde se to bere? Měl pocit, že se nachází přímo v jednom balíčku těch omamných sajrajtů. Kašlu na to, lehnu si na záda, zabrumlal moudře Honzíček a do třetice se překulil. Pár nádechů mu přidělalo první vrásky na jeho mladičkém čele. Kurva, kde to je? Někde tu musí být žvejka, jinak to není možný…
Šmátral rukama kolem sebe, jenom tak poslepu nanášel lehounké doteky na již dávno zašpiněný a zažloutlý polštář, aby dostal tu svini. Já ji sakra nenajdu! Ale ona musí být blíž, blíž… Hmátl si na tělo, zajel do vlasů… Vlasy! Do prdele, vlasy! Na levé straně své zarostlé palice nahmatal cosi tvrdého. Přišlo mu, že z jeho hlavy trčí nějaký drdol. Sakra, mini culíček na levý straně, no to je teda prdel. Konečky prstů se prokousával do středu toho drdolu a promačkával cosi lepkavého. Co to je?
Pak mu všechno došlo. Znechuceně se odebral do koupelny, aby šel poněkud detailněji nahlédnout na tu nádheru. Rozsvítil světlo a podíval se nejprve na svou držku. Klasická opilecká fazóna, pomyslel si. Oči jako dvě krvavá sluníčka, zaschlé rty, které dychtivě řvaly po něčem bezalkoholním, tváře vybledlé, bez sebemenšího jasu. To jsem já, zařval pro sebe Jenda.
Žvejka mu na hlavě vytvořila vskutku báječnou debilitu. Ona to po ránu tedy není nikdy žádná sláva, ale tento výzor ho opravdu dostal. Hergot, za hodinu mám bejt na fakultě, co budu dělat?
Nenatahujme již déle Honzíkovo tápání. Snažil se, skutečně se úmorně snažil, avšak výsledek nikde. Pětkrát, možná šestkrát si důkladně propláchl hlavu, vyzkoušel i šampón, ale drdůlek úplně nezmizel. Nevadí, řekl si, nějak to tam přežiju, odpoledne tu srágoru odstraním. Jenže se konečně začala ozývat i kamarádka hlavinka, pak přítel jménem žaludek. Tahle věc Honzu vyburcovala k tomu, aby své ranní kafíčko nikterak neprotahoval, naházel na sebe pár věcí (z včerejší hospody), nashromáždil do svého proděravělého batůžku nějaké papíry a jednu propisovačku, co teprve dva týdny nepsala, a vydal se ven s napůl mokrými vlasy a přímo rajcovní vizáží.
Po čtvrt hodince doputoval na fakultu. Á bufet, zlatý bufet! Hm, peněženka zeje prázdnotou, prachy zbaštila včerejší pivní družina. Jeník zlostně zaklapl šrajtofli a vrhl se ke schodům. Jejich zdolávání ho vyčerpávalo. Konečně došel do učebny, kde byl tvrdě atakován míchanicemi štiplavých dámských parfémů. Rozhlédl se po dívkách. Uzřel Gábu přímo v první řadě. Krucinál, snad nic neví, chuděrka jedna. Přisedl k ní, řekl „Ahoj“, ale Gába mlčela jako celý hřbitov. Koukala kamsi z okna. Pak Honzíka napadlo, že by měl některou ze slečen požádat o žvýkačku, pasta přeci jenom hovno zažene.
Otočil se na Petrušku a řekl: „Nemáš prosím tě žvejku?“ Pétiny rty učinily výsměšný úšklebek. „A proč nepoužiješ tu, co máš ve vlasech??? Ha ha ha!!!“ rozesmála se.
Hahahahaha, lámal se v pase Honzoušek. To byl kurva dobrej fór, Petruško! „Holky, nemá některá z vás žvýkačku, prosím?“
Jenže holčiny spustily hlasitý lomoz a terčem jejich břitkého humoru byl ponížený Jéňa. Všechny se chichotaly jako puberťačky v prvních fázích období největšího vzdoru, řvaly jedna přes druhou a ukazovaly na něho prstem. „Dobrej drdol, Honzo!“ „Tos teď viděl v televizi?“ „Chi chi, nevěděla jsem, že se teď dělají culíky pomocí žvýkaček…“ „Cha cha chá!“ plácla jedna megera do stolu. Honza se otočil zpátky ke Gábě. Snažil se ten rachot nevnímat. Gábina pořád civěla z okna. „Gabčo, Gábinko, prosím tě, buď normální aspoň ty. Mluv se mnou, prosím,“ nabádal Jeníček. Gába na něho pohlédla, záhy však s patřičným odporem odvrátila hlavu.
„Gábino, co je?“ Dívenka se k němu s dostatečně nakyslým výrazem znovu otočila: „Proč tohle děláš?! Proč tohle sakra děláš?! Jsi nezodpovědnej magor, jako bys byl pořád v pubertě…“
„Gábinko, když tady tak pozoruju ty holky, tak nevím, kdo z nás je ještě pořád v pubertě.“
„Fuj, a jak ti táhne z pusy! To snad nemyslíš vážně? Koho chceš poučovat, no koho?“
„Já nechci nikoho poučovat, Gábinko. Jenom jsem chtěl žvejku, to je vše.“ „Na, tady si vem, prosím tě,“ pronesla příjemným tónem Gába a podala Jendovi balíček žvýkaček. „Podívej se, mě mrzí, že…“ „Domluvili jsme se včera, že půjdeme na večeři s Martinem a Hankou. Ale nééé, ty nééé, ty seš naprosto nezávislej bohém, kterej se nehodlá nikomu a v ničem podřizovat. Řekni mi, na co si to hraješ, prosím tě?! Ve dvě hodiny odpoledne jdeš do hospody, prý na dvě piva, říkám si: dobře, ať si ten Honza klidně pokecá s kamarádem, já domluvím tu večeři a všechno bude v pořádku. Jenže uplynou dvě hodiny, pak tři, tak ti potom po nějakejch čtyřech hodinách volám a co náš milostivý Honzíček dělá? Je ještě v hospodě! Má prý výborně - ne, tys to řekl takhle, protože jsi už koktal a šišlal zároveň - vvýbollně rozkecáno s kámošem a skvěle pijí. Už tehdy jsem tušila, že z večeře sejde, ale když jsi řekl, že přijdeš, tak jsem trochu věřila, v koutku duše jsem alespoň trošilinku věřila, že se tím pivem nedorazíš a zastavíš se. Jenomže to bys nebyl ty, aby sis nedal ještě dalších pár piv a nějakou hnusnou kořalku na úplný dobytí tvýho už tak dost zaneřáděnýho mozku, co? Prej tě museli při zavíračce v jedenáct hodin budit. Zklamal jsi mě, nehorázně jsi mě zklamal. A radši si běž sednout dozadu, nebo ještě líp uděláš, když se půjdeš domů prospat.“
Honzík si sbalil svůj proděravělý batůžek a šel se posadit někam do zadních lavic. Rámusy a vřískoty střelených slečinek ustaly až s příchodem vyučujícího. Jenda nevnímal, o čem je tento seminář, nereagoval na otázky, které učitel skupince kladl. Pokládal svou účast na hodině za zcela zbytečnou a došlo mu, jaká jediná, jedinečná, originální věc ho z téhle nehorázné frašky, kdy se mu holčiny tlemí přímo do kscihtu a kdy ho Gábina beze studu jebe jako malého haranta, dostane. Neřekl ani slovo, přehodil si rozpadající se batůžkovou nádheru přes rameno a vydal se ke dveřím. Na marné volání páně profesůrka nereagoval, nechápavé pohledy spolužaček ho také nevytrhly od cíle. Už je u dveří, rychle vezme za kliku a v tu ránu se nachází venku. Pár krůčků a bude pryč, bude pryč od všech těch komedií. Zastavuje se vlastně až po nějakých pěti stech metrech. Zachází do jedné večerky. Prodává tam příjemná stará paní, v podstatě už od časů, kdy Honza ještě chodil na základku. Dobře si pamatuje, jak mu prodávala luxusní krabicové vínko a cigarety a vždycky mu říkala: „Ale schovej si to do tašky, chlapče. Jak se tu budou motat policajti, můžu to tady zavřít.“ Jéňa vždy souhlasně kývl a poděkoval tak uctivě a radostně, jako by mu ta stará paní prodala nikdy nedocházející sud oroseného piva.
Honzánek již sedí doma v rohu své postele. V pokoji nehlučí televize, nehalasí rádio, neběží počítač a hlavně nerachotí parta namyšlených slečinek. Nepotřebuje jejich smích a posměšky. Touží po klidu, po životě bez příkazů a zákazů, touží po rozletu, do něhož mu nikdo nebude kecat. Zjišťuje, že mu je takhle vlastně nejlépe.
Na stole před Honzou se nachází právě šest dopitých lahváčů. Nastal čas na další pivo.
|
|
|
