Cestování včera, dnes a zítra

Dnešní doba už je taková. Člověk se zaboří do více či méně pohodlné sedačky, skoukne pár filmů, dobře se nají, trochu prospí a probere se na druhé straně zeměkoule. Ačkoli se to zdá  dnes úplně normální, jistojistě člověka přece jen překvapí první minuty po vystoupení z hučícího Boeingu. Namísto únorové Prahy je tu slunečné Sydney, místo šesti ráno jsou čtyři odpoledne. Pár hodin strávených v klimatizované obludce, která se ve výšce 11 kilometrů nad zemí řítí ke svému cíli a o které v tu chvíli lidé tam dole nemají ani ponětí. Co by tomu asi řekl doktor Livingstone nebo pan Emil Holub, kterým pojem „zaoceánský let“ zcela určitě zhola nic neříkal? Možná by nám tento zázrak záviděli. Narostla nám křídla a musíme si dát pozor aby nám díky tomuto a dalším podobným zázrakům nezačala být naše Země brzy příliš malá.

„ No, už moc míst není“, odpověděl mi nedávno jeden známý na otázku, kam by se chtěl podívat příště. Trochu ho znám a znám i jeho vášeň pro cestování. Takže vím, že tím nemyslel, že už všude byl a všechno viděl. Bylo to o tom, že je tak ohromně snadné (pokud má člověk dost, zejména finančních, prostředků) prostě ukázat prstem na glóbus, byť i nahodile a byť třeba doprostřed oceánu na docela malilinký ostrůvek vcelku neznámého jména….anebo třeba doprostřed Afriky…anebo Amazonských pralesů….a prostě….odjet. A tak možná jako všechno, čeho může člověk - pokud chce – mít kolik si jen zamane, jaksi i cestování ztrácí vážnost. Že by jen další známka degradace hodnot v konzumní společnosti? Faktem je, že člověk, který cestovatelské vášni propadl, této dokáže obětovat mnohé. Od peněz po obecně uznávané jistoty, jakými jsou mimo hmotných statků, stálý domov a stabilní zaměstnání, o kariéře nemluvě.

Tak, ještě pár hodin letu a vystoupím téměř na dosah čáry, která je na mapě označená jako „Linie datumu“. Lidé napravo od ní mají sobotu, ti co žijí nalevo už neděli. Zbytek světa to má trochu složitější, takže dalším důležitým zázrakem může být třeba světové chápání a měření času. Díky němu si dokážu spočítat kolik hodin je právě u nás doma a v kolik můžu začít příbuzné a známé začít zahlcovat smskami. Že by další zázrak? Namísto pohlednic nebo složitého vymýšlení drobných či lokálních telefonních karet, prostě vytáhnete mobil a za pár vteřin doma vědí, že jste v pořádku, ač na druhé polokouli. Co vy na to, pane Holube? Možná byste se zeptal, zda lidé s takovými možnostmi a výdobytky mohou ještě ocenit vaše několikaleté nebezpečné výpravy, kdy přesun přes polovinu zeměkoule byl otázkou mnoha týdnů, ne-li měsíců a výsledek vcelku nejasný. Dnešní cestovatelé-batůžkáři, nastupující do komfortního Boeingu s výběrem teplých a studených jídel, o videu nemluvě, si podobnou výpravu jistojistě vůbec neumí představit. Cestu do míst, o kterých nikdo netuší jací lidé tam žijí a co je tam může čekat, znají snad z filmů a knih. Ano, právě z dokumentů, které jim ukázali lidé jako jste Vy. Lidé, kteří se nebáli. Lidé, kteří uměli riskovat. A díky nim dnes máme pro naše cesty to nejdůležitější – cíl.

Umíme si trochu představit jak je naše Země krásná a jak je na různých místech jiná. Známe z filmů a knih amazonské pralesy, africkou poušť, pláně Nového Zélandu i tichomořské ostrovy. A díky tomu máme touhu. Máme vášeň. A ti, kdo jí byť jednou ve svém životě podlehli a naplnili, mi dají za pravdu, že nakonec nejde jen o poznání neznámého. Že zrcadlo odlišných kultur, zvyklostí, osudů, povah, pro nás často těžko pochopitelných tužeb a cílů….nám nakonec ukáže nás samotné. Ukáže nám náš život, naše obecně uznávané pravdy a hodnoty a zobrazí je v ostrém kontrastu s úplně jinými životy, odlišnými pravdami a zcela jinými hodnotovými škálami. Vydržíme ten pohled, obstojíme sami před sebou?